Jdi na obsah Jdi na menu
 


V neděli jsme se s celou smečkou neskládali do auta a odjeli na hory. Táta s bráchou na sjezdovky a mamka s paničkou a se mnou na běžky.  Hned na parkovišti v Deštném jsem si zahrál na hodnýho a poslušnýho labradora s uvrtěnym ocasem. A dokonce i někdo poznal, že jsem labardor :-).

Vydali jsme se najít nějakou běžkařskou stopu. Ač se to na první pohled nezdá, byl to docela problém...nakonec jsme na naléhání paničky vlezli ´někam´ do lesa, a po pár set metrech jsme na stopu narazili. Teda nevim co všichni vidí na nějaké běžkařské stopě-to já dávám přednost stopě zaječí...

Když jsme zalezli do lesa, měl jsem ohromnou radost že se mužu vyběhat...jen co mě panička pustila z vodítka, sprintem jsem si oběhl kolečko lesem a panička hned zpanikařila, že tam je nějaký zajíc-omyl, jen mě chytlo šílenství a začal jsem běhat do kolečka jako blázen. To už jsme konečně vyjeli...

Cesta tam byla převážně do kopečka. Jelikož tam bylo plno zvěře a všude jsem chtěl čmuchat, byl jsem polonavolno. Co to je? To je paničky nový výmysl jak mě odnaučit honit zajíce-mám na sobě připlý kousek provazu, takže si myslím, že jsem na vodítku, ale vlastně jsem na volno. Musím uznat, že se to paničce docela daří, poslouchal jsem jak hodinky a ani mě nenapadlo prohnat nějakého zajíčka - a když už náhodou napadlo, tak panička okamžitě zařvala ´lehni´ - a bylo po zajících.

Zatímco se zbytek smečky plazil do kopce (teda spíš krpálu, nepříjemně se podobajícímu černé sjezdovce), a že jim to šlo pěkně pomalu, když doma zapoměli vosky, já vynalezl novou zábavu. Lehl jsem si a začal jsem se plazit. Samozřejmě z kopce-brzy jsem zjistil, že to jede skoro samo, tak jsem se za velkého pobavení paničky klouzal a strašně mě to bavilo. Škoda že panička neměla foťák.

Když jsme se konečně vyhrabali z toho nejprudšího kopce někam na cestu, tak si mě panička připla za postroj, abych táhl. Byl jsem rád, že se konečně můžu pořádně proběhnout, tak jsem táhl jak zběsilý. 

Nejlepší ze všeho byla cesta zpátky. Jeli jsme kapku oklikou, takže to bylo pořád z mírného kopečka. Byl jsem puštěný na volno a snažil jsem se ulovit paničky hůlku. No, asi se ji to moc nelíbilo, protože mi to zakázala. Tak jsme si alespoň dávali závody - panička mě ale nikdy nepředjela. Sprintoval jsem kus před ní, ale vždycky když spadla, tak jsem na ni počkal. Jsem totiž hodný pes :-). Jenom ten hluboký sníh byl kapku zrádný- vůbec se nebořil, a pak najednou jsem se celý propadl, nejlépe v plné rychlosti...to pak většinou panička končila na zemi aby mě nepřejela :-).

A zpátky domů. Táta s bráchou na nás už čekali, celý zmrzlí-to nám bylo pěkně teplíčko. V autě jsem dostal kapku granulí a vodu...