Jdi na obsah Jdi na menu
 


V sobotu kolem jedné odpoledne jsme se vlakem dokodrcali až do Kladna-Rozdělov. Cvičák jsme díky instrukcím našli bez problémů, ale hned po příjezdu jsme zjistili, že panička zapoměla potvrzení o bezinfekčnosti. Vyjímečně to nebyla její vina, páč papír s potřebnými věcmi se někde zatoulal a nedostala ho...no nebo trochu byla...ono zjišťovat si den před odjezdem v osm večer v kolik že se to má na ten tábor přijíždět moc zodpovědné není...:-).

Po postavení stanu následovala společná vycházka lesem, kde jsme se i na chvíli posadili a řekli si něco o sobě. A pak bylo rozřazování do tréninkových skupin. No, měl jsme zrovna dobrou náladu a celé dopoledne jsem strávil ve vlaku, tak navzdory vedru jsme docela běžel. Dobrou rychlost jsem vykompenzoval tím, že bysme se normálně asi 3x diskly, nepočítaje ty chyby za shozené překážky. No co, alespoň bylo vidět, že mě to baví :-).

Nakonec všechna L-ka ( kromě choďačky Nory, která skákala na S-ka ) trénovala s Martinou. Po večeři následoval první trénink, kdy jsem si ještě pořád hrál na rychlého psa, ale už mě panička trochu usměrnila :-). Naše skupinka byla opravdu různorodá : já, labradorka Ajka s Markétou, kříženka NO x dobrman Benji s Katkou, border koliák Art s Janou-Snoopym, border kolie Daisy s Janou, kříženka maď. ohaře x pointr Tina s Magdou a tollerka Jessi s Petrou. Všichni jsme skákali na L-ka, takže se neztrácel čas snižováním překážek a tréninky Martiny byly ( alespoň pro nás ) velmi užitečný.

Na večerní procházku jsme se vydali s Markétou a Ajkou a s Verčou a Sandy ( bígl ) na blízké pole, s odůvodněním abych se vyběhal. Procházka byla super, našli jsme skvělou hromadu sena, na který jsme až do setmění s paničkama blbli.

Ráno byl v 6.30 budíček a od 7 se trénovalo. Teda až po rozcvičce, která byla ( alespoň nejdříve ) pro dvou nohý doprovod trochu šokující. Dvojnožci šli hezky běhat kolečko lesem, zatímco my, čtvernožci jsme se flákali. Ráno byli tréninky dva-1. byl do snídaně, a druhý po snídanido svačiny. A večer se cvičilo podle počasí ( respektivě teploty ). Buďto už po odpolední svačině, nebo až po večeři. Mezitím byl program bez psů a 1,5 hodinový ( později i prodloužený ) polední klid, který jsme s paničkou využívali k vycházkám.  No, k vycházkám jsme využívali každou volnou chvilku a občas chytil paničku záchvat šílenství a šla se mnou večer dokonce běhat ( z toho jsme měl ohromnou radost, přeci jen ač mě agility baví, už ho bylo trochu moc :-)).

Tři tréninkové skupinky se střídali na třech parkurech ( my jsme to měli v tomhle pořadí: jumpigový, parkur s kladinou a parkur s áčkem ). Ze začátku bylo vidět, že mě cvičení opravdu baví a dělal jsem paničce radost, i když jsme to kazili kde se dalo :-). Z počátečního nadšení ´jéé překážky´ se časem stalo znuzené ´jéžiš zase překážky´. Vlastně by se dalo říct, že tento týden byl testem paniččiný fantazie a motivačních pomůcek :-).

Ze začátku bych běhal s radostí i bez ničeho, potom jsme přešli na párky, po nich na balónek ( to byly pořád tréninky super a hrál jsem si na ´rychlého´ labradora :-))...a pak nastala krize. Co dál? Jak jsem se jednou rozhodl, že už mě to vlastně nebaví ( není se co divit, labradoři potřebují pestrý výcvik a pro mě se už delší dobu dny skládali jen agility-kotec-agility, mezitím kratší procházka ), šlo to rychle z kopce. Během jediného tréninku jsem rázem zpomalil na šnečí rychlost, až jsem ke konci skončil tak, že kdekoliv se parkur zpomaloval, tak mě musela panička vehementně přesvědčovat-povzbuzovat abych to skočil. 

Někdo navrhl něco jako že jsem asi už unavený...no, právě jsem byl jasným důkazem toho, jaký je rozdíl mezi unaveným a znuzeným psem. Jakmile jsme vylezli ze cvičáku a panička mě pustila, byla únava ta tam. Díky tomu, co jsem předvedl ráno, jsme se chtěli jít na večerní trénink jen dívat, abych si od agility odpočinul. Naštěstí ještě než se začalo běhat, dostala panička spásný nápad. Ve stanu na zemi ještě pořád leží to vepřové ucho...tak jestli nezabere tohle, nezabere už nic. A zabralo. Sice nejdříve jsem se ji moc držel a do tunelu se mi vůbec nechtělo, ale při druhém běhu to už bylo lepší a pochopil jsem, že ho dostanu až po doběhu. Takže na posledním tréninku jsem byl opět skvělý, rychlý a motivovaný pes, který se těší na to, až půjde běhat.

No, když píšu rychlý, tak samozřejmě v rámci mezí. I když moc tělesnou stavbu labradora nesdílím, tak pořád mám jiné fyzické dispozice než např. border kolie. Ale to paničce nevadí, důležité je, že mě to baví. Prý je moje nadšení nakažlivé :-). Ale motivace dělá opravdu hodně.

Mezi tréninky byl kromě velmi oblíbeného poledního klidu ještě program bez psů. Tím, že ze začátku byl program povinný, bylo dost lidí i při dobrých hrách znuzených. Ale jakmile se ke konci soustředění stal program dobrovolný, bylo nás sice krapet méně, ale ti samí lidé byli do her nadšení a bylo mnohem víc legrace. 

Odpolední klid jsme většinou trávili procházkou k jezeru, resp. poprvé s Verčou jsme to jezero nenašli, podruhé s Markétou už jo a potřetí jsme tam šli znovu s Verčou, když jsme už věděli, kde je :-). Všichni psi si šli hezky u paniček, jen já, plný energie, jsem pořád lítal do lesa nebo na pole dělat si revírky...

Naštěstí jsem na žádného zajíce nenarazil, a když nám jednou přeběhl přes cestu, byl jsem zrovna zdrhlý za srnkou, takže se za zajícem pustila jen Ajka, Bonnie a Sandy...Ajka jako pravý labik se za chvíli vrátila, Bonnie za zajícem zdrhla poprvé, tak sice o chvíli dýl, ale přece vyslyšela volání paničky, a Sandy jako pravý bígl byla pryč nejdýl, což oprávněně přivádělo její paničku téměř k šílenství :-). Hlavně po tom, co jsme věděli že tu jsou myslivci...paničce se totiž neobezřetně podařilo vlézt jednomu na posed, když tam zrovna seděl...naštěstí nebyl ani moc nepříjemný,m ale to jste měli vidět tu rychlost, jakou si mě panička chytala a dávala na vodítko :-)).

Ve středu, den před závodama, se už netrénovalo jako obvykle po skupinkách, ale byli takové ehm... závody. My, pejsci, jsme měli 2 pokusy na zaběhnutí parkuru a počítal se nám ten lepší. Ale parkur běžela i panička ( skočky a dálka byly na media, tunely a kruh se obíhali z delší strany, slalom se probíhal normálně a u zónových překážek se každé zóny museli dotknout rukou).

A ve čtvrtek přišli očekávané závody. Dvakrát zkoušky a jeden zkouškový jumping. Vyhodnocoval se součet. Počasí moc nepřálo, bylo vedro na padnutí a já už jsem byl po tom týdnu docela vyběhanej a neprojevovalo se u mě takové to nadšení jako normálně. V praxi to znamenalo, že jsem se na zkouškách odtáhnul jak lemra ( postupovky něco jako 3,3 a 3,6 m/s ) - to ale mělo zároveň výhodu, že jsem neměl příležitos se DISKnout :-). První A1 jsem zaběhl s 10 trestnými body- shozená tyčka a odmítnutí ve slalomu. Za to druhá zkouška se mi povedla - krásný ( no, pěkně pomalý ) ale čistý běh - což nám dalo 2. místo. A taky to byla naše 3. A1 na výborně - takže můžeme do dvojek :-)). Celkově tahle zkouška byla dost povedená- 1. místo border kolie, druhé já, třetí labradorka Ajka a čtvrté NSDT retriever Jess ( prostě krása - tolik retrievrů :-)). No, jumping jsem úplně zkonil, jedno odmítnutí a jedna shozená tyčka...ale i tak nám to v součtu dalo krásné 4. místo ( takže celkem 20 trestných bodů...nakonec za ně byla panička vděčná-mít o 5 TB méně, budeme 2. -jenže druhé místo na stupních bvítězl bylo kapku...ehm...vratké, a jaksi se za ohromného pobavení všech přihlížejících propadlo :-)).

Po závodech jsme docela spěchali na vlak. Kdyby nám ujel, tak domů přijedem někdy kolem jedné ráno...no, naštěstí tohle nehrozilo, opět se potvrdilo pravidlo ČD ( čekej dlouho :-)) - vlak měl 10 minut zpoždění. Takže perníkové pejsky, které dostala panička od Martiny na cestu, se ani do vlaku nedostali :-). Během jízdy jsme z 10-minutového zpoždění stihli udělat zpoždění půlhodinové, takže nám samozřejmě vlak v Praze, kde jsme měli na přestup minutu, ujel ještě než jsme vůbec do té Prahy dojeli. Po hodinovém čekání ( které panička využila na zlikvidování zbytku kapesného - přesněji 38 Kč :-), jsme konečně sedli do vlaku na Přelouč, který měl jediný nedostatek - nefungovala klimatizace ( a vlaky s klimatizací ani nemají otevírací okna ). Panička si krátila cestu konverzací s nějakým ukrajincem ( což byla docela vtipná záležitost, páč mu moc nerozuměla a on jí evidentně taky ne ), ale alespoň cesta ubíhala rychleji. Taky se ukázala nepředvidatelná užitečnost mého očkovacího a výkonnostního průkazu. Vzhledem k nedejchatelnu uvnitř vlaku, si každý vyráběl ´větrák´ nejakými novinami ( panička poslední peníze utratila za Forneti, které se jí tou dobou zdáli mnohem užitečnější ), ale naštěstí jí opět napadl jeden z jejich spásných nápadů, tak takovéto důležité sešitky skončili jako prachobyčejné větrání, jedno pro mě a jedno pro ni :-).

Tábor jsme si oba moc užili a už se těšíme za rok na další!!!