Jdi na obsah Jdi na menu
 


Teďka mě canicross baví. Už se mi totiž podařilo pochopit, co po mě panička chce ( jako že mám táhnout dopředu). Ale dalo to pěknou práci. Nejdřív jsem moc nechápal, od mala mě učí že nemám tahat (na vodítku). Dřív jsem si tak běžel, všechno očmuchával a očurával jako na procházkách, ale to teď už vím, že nesmím.  Běhám a táhnu paničku když běží, na kole, na běžkách i na kolečkových bruslích. Problém je, že kromě kola, na tom panička neumí moc brzdit, ale o tom někde jinde :-).

Nejraději běhám pořád po nových cestách.  A platí že čím je ta cesta užší, víc zarostlá a rozbahněná, tak tím na ni raději poběžím a tím víc potáhnu. Polní cesty mě nevadí, ale není nad to si zaběhat v lese. No a uplně nejlépe se běhá, když tu přede mnou byli srnky a zajíci. Vím, že se nemužu ani pokusit je prohnat, ale motivuje mě to. To se projeví tím, že táhnu ještě zběsileji, sem tam hodím toužebný pohled ve směru zvěře, ale běžím stále po cestě.

S paničkou chodíme běhat většinou ráno, před školou, abych se unavil (stejně se vždycky unaví jen ona, a to ji ještě táhnu). To běháme většinou tak 5 km. Občas si jdem zaběhat i odpoledne a to toho uběhneme víc.

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář