Jdi na obsah Jdi na menu
 


Na Chřiby jsem se už dlouho těšila, jenže ouha. V pondělí mi Tjabák začal občas pokulhávat. Pořád jsem věřila že to zmizí, jenže ono se to spíš horšilo. A tak mě ve čtvrtek ráno deptalo spíš to, že nepojedem na dogtrekk, než to, že dělám závěrečky v autoškole. Závěrečky se povedly a já pozitivně naladěná jsem se rozhodla jet, s tím že půjdem na bivak a kdyby Tjabák začal pajdat, tak to zabalíme a zavoláme si odvoz.

Ráno mi dalo docela práci, než jsem posháněla povinnou výbavu (tímto děkuji Petrovi od Dicka za půjčení mapy, izotermické folie a botičky pro psa a také Petrovi od Šedíka za půjčení obinadla :-P), takže svůj start jsme pochopitelně nestihli. Nabalila jsem si spoustu věcí (zimní spacák, 2x žrádlo pro žábu - netušila jsem na kolik bivaků půjdem a spousty jídla pro sebe - z čehož jsem asi 95% dotáhla zpátky, protože mi na celou trať stačili 2 tatranky, 1 okurka a pul krejíce chleba s kouskem hermelínu), čehož jsem později litovala. Teda spíš moje záda...

Konečně startujeme - hned v úvodu nás čeká Brdo, nejvyšší kopec Chřibů. Ačkoliv má pouze necelých 587 m.n.m. a na fotce to tak nevypadá, stoupání bylo opravdu kruté. Naštěstí mi Tjabák vydatně pomáhá a sil má evidentně na rozdávání, protože zároveň stíhá i řvát a kvílet - jaksi odmítá pochopit že ho má údajně bolet noha a že tudíž závodít nebudeme.

Obrazek

foto: Fochlerovi

Na vrcholu stojí nová rozhledna, tak uvazuju Tjabáka a lezu nahoru. Výhled na hřebeny Chřibů stál opravdu zato, kdo tam nebyl, má čeho litovat. Z rozhledny se vydáváme s Fochlerovými, jenže kousek za námi jde paní s Betynkou a Tjabo trpí představou že se hárá, tak radši natahuji krok, aby žába přišel na jiný myšlenky.

Za chvilku nás dohání Gwen s Dinulí, tak kousek pokračujeme s nimi.