DOG-MARATHON VEŘOVICE-VELKÝ JAVORNÍK 2008
V sobotu jsme si vyrazili na otočku do Beskyd pozdravit staré známé z Tour de Beskydy. Roman Baláž tam pořádal dogtrekking spojený s normálním maratonem. Původně jsem plánovala, že si trasu projdem a sem tam popoběhnem, ale Tjabo mi opět moje plány sabotoval. Na startu začal řvát a nejpíš žil v domění, že poběžíme canicross. Začátek trasy se tak i choval, ale pak mu došlo že když se ostatní psi tak neženou, tak k tomu budou nejspíš mít dobrý důvod. To mu ale na nadšení neubralo, a tak svoje tempo ustálil v příjemném tahacím klusu, což mu vydrželo skoro celý závod.
Drželi jsme se se skupinkou běžců a já jsem s překvapením zjišťovala, jak kilometry krásně ubíhají. Mě by nikdy nenapadlo, že je vůbec v mých silách běžet takovou dálku (a bez tréninku). První vážnějí problém nastal u Trojačky, kde byla první kontrola (asi 12-13km). Tam jsme se totiž obraceli a běželi kousek po stejné cestě zpátky, což se zas nelíbilo Tjabovi a začal flákat tahání. Naneštěstí to bylo zrovna do kopce :-P.
Ale nějak jsme se dostali na 15 km, kde nás doběhla Štefi s Ketynkou a hnedka se běželo líp. Následoval krásný hřeben a plno výhledů, jenže zároveň se začínalo oteplovat a bylo tam i pár hnusných stoupání. Ale cesta pořád docela ubíhala, za chvilku tu byl 20 km a ...po něm další odporný stoupání :-P.
Ale dalších 5 km už mi připadá nekonečných. V jednom seběhu nám Štefi zmizí a uvidíme ji až v cíli. Začínám si říkat že ceduli s 25 km jsme asi minuly (později se dozvím že si to říkali skoro všichni, protože ten úsek byl asi o 2 km delší). Dostáváme se k prameni Jičínky, kde nás od jistého zabloudění (už jsme vyrazili na špatnou cestu) zachránil Vašek Pudil (tímto mu moc děkuju :-P). Následoval kousek docela pěkný rovinatý cesty, která ale byla dost krizová. Nastupující krizi vůbec nepomohl hnusný výstup na Velký Javorník, kde byla druhá kontrola. Naštěstí i to jsme zvládli a sestoupali (po jiné cestě) k pramenu Jičínky (asi 34 km). To je prostě nešťastné místo, protože už podruhý jsme tam skoro zabloudili.
Naštěstí se zase objevil Vašek s Nikem (ČSV) a Klára (blázen, bez psa, běžela jen maraton) a od jistého zabloudění nás zachránili. S nimi jsme se drželi zbylých 10 km až do cíle. To už bylo (krom jendoho menšího kopečku) příjemné klesání a běželo se moc pěkně. Asi 2 km před cílem jsme odbočili na louku, po které jsme i startovali a Tjaba opět chytla canicrossová nálada a skoro mě tam zabil.
A jsme v cíli!! Krásný čas 4 hodiny 34 minut, což dělá průměrnou rychlost něco kolem 9,5 km/h. Nějak mě to běhání začalo bavit a asi budem na tyhle závody jezdit častěji. Sice to pro mě nemá s dogtrekkingem nic společného, ale dogmaraton je taky super.
A následuje nejpohodovější část celého dne, Tjabo spokojeně spí pod stolem a já jen relaxuju a povídám si s ostatními...
Před odjezdem domů nás ještě stihne pobavit jeden místní domorodec, který se strašně diví, jak je možné uběhnout tolik kilometrů.
Štefi nás odveze zpátky na nádraží do Olomouce (vezla nás i tam), čímž jí moc děkuju, protože vlakem bych se na otočku do Beskyd nevypravila.
FOTO:
www.verovicevelkyjavornik.estranky.cz/clanky/fotky-ze-zavodu-verovice-velky-javornik-2008