Jdi na obsah Jdi na menu
 


Zkoušky ZZZ-Hejnice 19.4.

Obrazek

Za všechny fotky v tomto článku děkuji paní Ivetě Soukupové.

Na zkoušky jsme se se Zuzkou Večeřovou a mudětem Csokim hlásili docela s předstihem, jenže to bylo tak trochu nedomyšlený...

Především ani jedna nejsme mobilní, takže jediná možnost dopravy byl vlak. Situaci akorát trochu komplikoval fakt, že zkoušky začínaly v 6.30, zatímco první vlak nám do Hejnic přijížděl až v 9.15. Tak nakonec padlo rozhodnutí že pojedem v sobotu odpoledne, do tmy najdem cvičák a nějaký hezký místo v lese na spaní a ráno se jen přesunem...

Člověk míní...ve veselé náladě jsme přežili téměř 5-hodinovou cestu vlakem a ve čtvrt na osm vylezli v Hejnicích na nádraží. Nastal první problém - kde vlastně je ten cvičák. Zkusila jsem se zeptat nějakých lidí se psem. Jenže odpověď, kterou jsme ten večer slyšeli ještě mockrát, nás moc nepotěšila (Cože, cvičák? Tady, v Hejnicích? No já nevim, to jste se asi spletli...). Začaly jsme teda shromažďovat informace, co o Hejnickym cvičáku vlastně víme. Moc toho nebylo...Klára říkala, že prý někde u řeky (nebo u potoka?). S těmito skromnými informacemi jsme prošli kolem kostela, narazili na řeku a vydali se doleva (což, jak jsme se později dozvěděli, bylo samozřejmě blbě :-P). Jenže čas ubíhal, my došli skoro na konec Hejnic, odpovědi lidí se neměnili a cvičák nikde. Naše přání najít do setmění cvičák a místo na spaní se pomalu změnilo v přání najít dneska cvičák...

Po zralých úvahách jsme se rozhodli použít přítele na telefonu...já volala Kláře, Zuzka Robertovi. Místo popisu cesty nám poslali čísla na p. Schejbala a pí. Soukupovou. Takže jsme další čtvrthodinu trávily dohadováním, kdo bude komu volat, protože ani jedné se nám pochopitelně nechtělo rušit cizí lidi ve čtvrt na devět večer...

Nakonec jsme si zahráli odpornou hru kámen, nůžky, papír, kterou jsem pochopitelně prohrála. Pan Schejbal byl naštěstí velmi ochotný a cestu náležitě vysvětlil. Jelikož znám svojí paměť, radši jsem hned všechno opakovala nahlas. Jenže bohužel mě byly vysvětleny dva možné způsoby, jak se tam dostat, takže pár minut po položení telefonu jsme věděly akorát to, že jsme na špatný straně Hejnic.

Postupně se setmělo, my opět prošli kolem kostela a vydali se na druhou stranu. Dílem šťastné náhody jsme nakonec na cvičák opravdu narazili. Hezky jsme zabivakovali pod kladinou a přemýšleli, máme-li jít do hospody a jestli jo, tak kde nechat baťohy...jenže z rozjímání nás vyrušili místí hasiči, kteří se objevili v klubovně. Zželelo se jim nás (prý je v tuhle roční dobu v noci zima :-P) a tak nám otevřeli klubovnu...takže jsme si nakonec spali skoro jako doma, na rozkládacim gauči, psiska samozřejmě s námi.

Až doteď nám bylo pořád veselo, tíha situace na mě dolehla až ráno. První se šlo na stopy. Tentokrát jsem kámen, nůžky, papír vyhrála já, takže šla Zuzka jako první :-). Csoki měl krásnou stopičku a moje nervy narůstaly. Co když Tjabo vůbec nepochopí, že má stopovat? Vždyť chudák trpí poněkud mylnou představou, že jsme někde na vandru...

Nervy pracují...

Obrazek

...ale Tjabo jasně ví, co se po něm chce...

Obrazek

...nasumování...

Obrazek

...a vyrážíme...

Obrazek

Obrazek

...a už máme předmět...

Obrazek

...a tady je lom...

Obrazek

...a už jsme skoro u osoby...

Obrazek

...vyštěkání...

Obrazek

...osoba je živá a zdravá...

Obrazek

...hurá, nejhorší máme za sebou...42 bodů.

Obrazek

Následovalo označení osoby...

Obrazek

Obrazek

Jdem si poslechnout, co na to říká paní rozhodčí...

Obrazek

...jeden bod dolů zato, že jsem stála jak debil a nenapadlo mě nahlásit osobu :-).

Následoval přesun na cvičák a dělala se poslušnost.

Nejdřív chůze u nohy...

Obrazek

Obrazek

Obrazek

...potom polohy sedni-lehni-vstaň...

Obrazek

Obrazek

...aport (to v levém horním rohu je moje bota...)

Obrazek

...štěkání na povel a nakonec dlouhodobé odložení...

Obrazek

Poslušnost celkem 45, následují překážky...

Obrazek

Obrazek

A nakonec dokončení specielních cviků...

Obrazek

Obrazek

Obrazek

Obrazek

A konečně konec...hurá máme to :-).

Celkem 177 bodu z 200 možných.

Na závěr snad jen poděkovat organizátorům zkoušek (ZBK Libereckého kraje) za pěkný den a paní rozhodčí Kateřině Staňkové nejen za posuzování, ale také za odvoz do Hradce Králové, který mě i Zuzce ušetřil pár hodin cesty ve vlaku.

P.S. Zmatek v i/y je způsoben tím, že něco dělala pouze lidská část smečky a něco všichni :-).

 
 

Portrét