Jdi na obsah Jdi na menu
 


Po zmatené středě, kdy panička pořád pobíhala a schraňvala potřebné věci na hromádku, přichází čtvrtek ráno, kdy konečně vytáhne krosnu, všechno do ní nacpe a já vím, že někam pojedem. Ještě spěcháme ke kamarádce Lence, kde máme slíbenou čelovku ( po  tom, co jsem paniččinu rozkousal v noci v Železných horách ). Překvapivě se tam zdržíme kapku dýl než jsme chtěli, tak nastává pěkný fofr-honem domů, dobalit a na nádraží. Naštěstí ještě doma panička zjistí, že čelovka od Lenky nesvítí...

V Pardubicích na nás čeká Simča s kokršpanělkou Jess, nasedáme do luxusního ( a také zpožděného :-)) EC směr Ústí nad Labem. Ač je celý vlak narvaný, tak my máme kupéčko jen sami pro sebe...že chodí průvodčí je jasné, avšak stále nám zůstalo zatajeno, co tam otravuje revizor...

Z Ústí už jen kousek do Jirkova, odkud se vydáváme do kempu v Červeném hrádku. Ještě že nás cestou míjí Lenka a bere paničkám autem baťohy...naštěstí kemp nacházíme poměrně snadno, protože až později si paničky uvědomili že v krosnách zůstala mapa, mobil, kontakt na pořadatele...:-)

V kempu se po dlouhé době setkáváme s Alčou, která má už vyzvednuté klíče od chatky, tak se můžeme stěhovat...menší problém nastává při placení, poněvadž paní recepční byla kapku zmatená a pomalejší, ale nakonec se všechno vyřeší...jdeme se podívat po vhodném místě na venčení, zatímco paničky horlivě probírají události posledního půl roku...stihnu se ještě pozdravit s Dinulkou a panička se dozví děsné zprávy typu že se Gwen chce sbalit do 30 l batohu ( no hrůza, když vzpomenu co s sebou loni na Odrách táhla panička zbytčnejch krámů ), takže se panička rozhodne hodně se uskromnit a vzít si s sebou co nejméně věcí...a docela se jí to vyplatí...

A jdeme na prezentaci. Tam se dostane paničkám do ruky itinerář, jenž se stane předmětem vášnivé diskuze...vyznačování trasy v mapě probíhá dobře, dokud se nedostaneme do Hory sv. Kateřiny, kde se máme napojit na lyžařskou magistrálu...poněvadž všichni máme staré vydání map, kde magistrála není značená, nastává vášnivá diskuze zda se půjde do Německa či ne...samozřejmě že ne :-)).

Pak spěcháme na veterinární přejímku, která probíhá opravdu zajímavým způsobem...uděláme velký kruh a chodíme dokolečka...a dokolečka...a pořád do kolečka...až do zblbnutí...

Večer se všichni ( tedy skoro všichni ) sejdeme na meetingu, kde nám je vysvětlem systém kontrol a jsou vysvětleny záludnosti trati. Také je samozřejmě přidáno upozornění na sníh a pár povzbudivých poznámek typu, že tento dogtrekk není zrovna vhodný pro začátečníky...ještě že už máme s paničkou za sebou Odry, ale moc sebevědomí nám to nepřidá :-), takže se raději rozhodneme pro rozumější možnost- a to jít si lehnout a vyspat se.  

Ráno na šestou máme nastavenýho budíka, ale já jsem paničku beztak vzbudil dřív ( co kdyby si nestihla zabalit ?!). Sbaleno máme až překvapivě brzo, a pak nezbývá nic jiného než nervózně přecházet po chatce tam a zpátky, a do zblbnutí kontrolovat povinnou výbavu...a kolem osmé se vydáváme na start.

V 8.17 startujeme, počasí nám přeje-krásně mrholí ( nevim s čím je panička nespokojená, alespoň mi není teplo..). Chvílema máme tendence běžet-pod heslem paničky:dokud to ještě jde...chvilku se držíme se skupinkou 2 bílých švýcarských ovčáků, Julčou se setřicí Aidou a Láďou Krejčím s velkým kníračem. To už se začíná pomalu, ale jistě objevovat sníh. Na posilněnou dostáváme od Ládi ´sušené švestičky z vlastní zahrádky´ a lok vodky ( no, přeci jen panička preferuje normální vodu, ale švestičky jsou dobrý :-)). Mezitím se kolem nás stihne prohnat skupinka běžců, rázem ožiju a rád bych se připojil, ale panička zásadně protestuje. Mezitím stihnem dojít až na Lesnou, a je nám divné, proč ten rozcestník ukazuje něco jiného, než co hledáme...ono to bude nejspíš tím, že my jsme měli jít jen POD Lesnou, né NA Lesnou...naštěstí jsme si zašli jen kousek a obětaví domorodci nás vrací zpět na trať...

To už nás dost lidí předešlo a nastává hlavní problém-sníh. Naštěstí to ale není tak strašné jako v Železných horách...doháníme další skupinku, Báru s malamutkou Besí, Záviše s německou dogou Sárou a Miloslava Slaměníka s křížencem Bojarem. Ti mají tak vyhovující tempo- částečně běh, tak s nimi dorážíme na Horu sv. Kateřiny, nalézáme hospodu v železničním vagónu a vydáváme se na lyžařskou magistrálu...ta začíná odporným stoupáním...a mě se zrovna moc nechce paničce pomáhat...

Na rozcestí potkáváme Gwen a pokračujeme tím odporným sněhem nahoru...to už panička cítí mokro v botech...no, na to že je zapoměla naimpregnovtat vydrželi docela dlouho...po vyšplhání se do odporného sněhového kopce následuje krásná travnatá pláň...chvilku po ní jdeme, když vidíme ´Rendu s divčákama´ a pár dalších lidí jak se vrací...to už cítíme, že nejspíš ´něco není v pořádku´. Naštěstí jsme si nezašli moc, tak se vydáváme po travnaté pláni zpátky...

Konečně slézáme z té poskromnu značené lyžařské magistrály, a napojujeme se na modrou. Chvilku sbíháme z dlouhého kopce, když následuje velké zděšení-před námi se obevuje obrovsky, prudký kopec...spolu s Gwen doufáme ve všechno možné i nemožné, hlavně aby cesta vedla někudy jinudy-překpavivě se nám naštěstí přání splní, a odbočujeme do leva směrem na Gabrielinu huť.  Tudy vede krásná cesta podél potoka, akorát padá pár ironických poznámek o starém asfaltu ( každý přeci ví, že moderní asfalt je bílý, mokrý a po kolena se do něj propadá...tedy alespoň to ví každý účastník Železnohorskéhu treku...).

Po docela dlouhé době ( ať mi nikdo nikdo nepovídá, že to bylo 3,5km) dorážíme ke Gabrielině huti, kde dáváme první pauzu. Pak následuje cesta podél hranic s Německem. Na každém kroku míjíme cedule ´Pozor, státní hranice probíhají hraničním tokem´. Já se radši jen napiju a raději se nekoupu, fuj, co kdybych náhodou přeplaval do Německa :-). Na cestě je občas sníh, ale pořád to není tak strašné jako na lyžařské magistrále...

Konečně dorážíme do Kalku, což má být údajně polovina cesty ( no nebyla, ale v tu chvíli je to docela povzbuzující zpráva ). Z Kalku míříme na Horu sv. Šebastiána přes nejhorší úsek cesty. Pomalu, ale jistě nám Renda a Miloš mizí v dáli, tak zůstáváme s Gwen sami. Většina cesty je pokrytá sněhem, který už paničce začíná lézt dost na nervy ( ale já si ho docela užívám ). Cesta ubíhá dost pomalu, protože se začínáme pohybovat čím dál víc slimejším tempem. Panička se pomalu začíná dostávat do fáze ´mouchy snězte si mě´ a je jí všechno jedno, jen ty nohy pořád vykonávají ten stereotypní pohyb...

Nálada začína klesat na bod mrazu a když už někdo něco prohodí, tak je to většinu ve smyslu ´blbej sníh´ nebo ´kde už je ten sv. Šebastián?!´. Mě už přestává tohle slimejší tempo bavit, tak se zastavuji a čmuchám, případně válím ve sněhu, strhávám pabičce z batohu misku a vymýšlím další kraviny...to se zase nelíbí paničce, která je přesvědčena že bych měl táhnout...

Už se začíná pomalu stmívat, panička vytahuje mikinu, když konečně dorážíme do Hory sv. Šebastiána. Paničce se nálada kapku zlepší a pokračujeme po docela hlavní silnici do Nové vsi. Tam na chvilku zasedáme do autobusové zastávky, vyndáváme čelovky ( teda Gwen vyndává čelovku, panička tu svoji nepoužitelnou baterku zase strká do kapsy :-)), prohlížíme mapu a zjišťujeme jak odporný kus cesty máme ještě před sebou...

Když se konečně rozhoupeme na cestu, zastavuje u nás pořadatelské autíčko, které se chystá svážet první odpadlíky-no jó, vždyť Nová Ves je svážecí bod...pak u nás staví druhé autíčko a k paniččině velkému zděšení nám odváží Gwen. Ještě od ní stačíme vysomrovat čelovku, a najednou se ocitáme sami. Gwen sice říkala něco jako že se nechá odvézt, ale panička to nebarala vážně. Na chvilku se jí v hlavě mihne myšlenka, zda neodjet taky, ale rychle ji zažene - přeci při dogtrekkingu má být člověk odkázán jen na sebe a psa...

Stavíme se na kraj silnice, kde vidíme člověka se psem, v naději že to je dogtrekkař...smůla, není. Tak se alespoň snažíme rozsvítit půjčenou čelovku. Panička se o to snažila asi 15 minut, ale ať dělala co dělala, kouzelné tlačítko on/off tam prostě nebylo. Já už se začínám klepat zimou, protože jsem docela promočený.  Panička začíná mírně panikařit, poněvadž se najednou ocitáme sami v noci, a zrovna bez turistických značek, s baterkou co dosvítí sotva na špičku bot a čelovkou, kteráje nám na hov**. Kolem pořád projíždí nějaká auta, tak se konečně panička rozhoupe a jdeme. Párkrát ještě zalituje, kam to zase vlezla, nebo proč taky neodjela...ale za chvíli dorážíme k železniční trati, kde poprvé za celý trek panička vytahuje mapu. Máme uhnout ze silnice a dát se doleva...panička ztráví dalších 5 minut nad čelovkou-a podaří se ji ji rozsvítit.

To ji zvedá náladu a cítím, že si to začíná docela užívat a poznává kapku jiný rozměr dogtrekkingu-přeci jen noční bloudění samotou se psem není úplně k zahození. Ještě když ví, že já, ač labrador, nejsem ke každému slepě přátelský, obzvlášť v noci. Konečně dorážíme zase na žlutou a začína rozhodování co dál...

Původně jsme chtěli jít přes noc, ale samotné se paničce nikde bloudit nechce. Zato v Křimově je vlaková zastávka a venku úplně ideální lavička. Ale znovu začíná pršet, mě je zima, paničku už dobrá nálada pomalu opouští a začíná se projevovat únava, takže se musíme rychle rozhodnout co dál. Buďto pokračovat s tím, že musíme jít až do rána, protože v dešti již jiný úkryt neseženeme, nebo zabivakovat v té hnusné špinavé zastávce na zemi.

Vracíme se k rozcestníku, ale poté, co se nám nepodaří najít další značku se vracíme do úkrytu a po mnoha váháních bivakujeme. Paničce se v hlavě pořád promítají pro a proti, a snaží se srovnat si v hlavě co je horší. Původně jsme si to chtěli zajít přes noc, ale s NĚKÝM...Konečně vyndá spacák a dá mi nažrat. Když vidí že jsem mokrý a klepu se zimou, tak mě proti mé vůli do toho spacáku strká taky. Asi půlku noci tam vydržím, ale pak se, už suchý, vydrápu ven. Konečně se tam panička může pořádně uvelebit, a ač plánovala vyrazit brzy, z bivaku se hrabeme až někdy o půl šestý.

Je ještě tma, a tak marně hledáme žluté značky a kapku si zajdem. Pak naštěstí paničku napadne spásný nápad-podívat se do mapy :-) a už jsme zpátky na cestě. Mezitím se rozednilo a cestou lesem slyšíme štěkot psa-sláva, dogtrekkař na blízku, už nejsme úplně sami :-). Panička se přezouvá z botasek ( které byli ráno suché ) zpět do odporných promáčených bot- to po té, co v botaskách asi po třetí pořádně spadla.

Už v dobré náladě pokračujeme k vodní nádrži Křimov. Podle mého názoru už jsem moc dlouho na vodítku, tak zase začínám vymýšlet kraviny. K oblíbeným kouskům patří válení a plazení ve sněhu, sbírání klacků a očmuchávání všecho možného i nemožného.

Někde kolem přehrady Kameničky nás dohání Bára s Bessí. Panička je docela ráda za společnost, a já jsem se alespoň na chvilku vrátil zpět k tahu. Zároveň se panička dozví šokující zprávy kolik lidí už vzdalo...ve dvou cesta hnedka rychleji ubíhá, a tak se co nevidět dostáváme ke Starému rybníku. Nejdříve nás poněkud vyděsí, že potkáváme dogtrekkaře, kteří jdou úplně jinam než my-ale pak si uvědomujeme, že tady se kříží naše cesta se včerejší. Upřímně tyto dogtrekkaře litujeme, ale zároveň obdivujeme, když se dostávají do cíle...mnoho jiných to vzdalo, když zjistilo, kolik jim ještě zbývá cesty...

A čeká nás ohromný kopec na Svahovou - alespoň víme, proč se ta vesnice tak jmenuje. Až později jsme si všimli, že to vlastně nebyla Svahová, ale Zákoutí...:-)). Každopádně ten název by seděl...

Ve svahové dáváme pauzu, Bára ošetřuje puchýře a panička dává menší svačinku, čímž si baťoh odlehčí od posledního jídla...kolem projíždí turisti ( nejspíše němečtí ) kteří si nás se zájmem prohlíží...kdyby počkali až se zvednem a rozejdem, měli by podívanou ještě zajímavější...

Ze Zákoutí klesáme do Mezihoří ( ach jo, do kopečka se jde 100 x líp než z něj...) a konečně dorážíme do pravé Svahové. Mezitím nás míjí kluk s malamutem ( jak on se jen jmenuje??) a úžasnou rozlepenou botou, svázanou gumičkou.  Vychvaluje si, jak se mu hodí KPZ ( to by měla kamarádka-skautka radost :-)). Za chvilku ho zase míjíme, pak on nás a tak celkem se držíme pospolu až na Lesnou...

Ale to panička konečně po dlouhé době zapíná mobil, a dozvídá se nové zprávy od Simči. Bohužel se Simča musela nechat odvézt předešlý večer, protože kokřince Jess byla zima. Alča je prý stále někde na trati, ale za náma. Tak odepisujem, že do tří budeme v kempu...no později si říkáme, tak do čtyř určitě...nakonec dorazíme asi ve čtvrt na šest a jsme rádi :-)...přeci jen to bylo ještě dál, než jsme čekali.

Kousek za Svahovou se nám na chvilku ztrácí červená a jdeme po stopách mnoho dalších nachytanejch dogtrekkařů :-)...naštěstí se včas vracíme, protože touhle dobou je nám už líto každého zbytečného kroku...a ještě v tom odporném sněhu...

Konečně se dostáváme na Lesnou, kde už to známe...teda alespoň já s paničkou, když jsme si tam včera tak iniciativně došli :-). Už se to tu začíná hemžit MIDařemi, tak s velkými obavami aby nebyli  cíli dřív a nezabrali nám sprchy :-)  se dáváme do běhu...cítíme že se už blížíme domů, až na tu hnusnou zacházku kolem Dřevařského rybníku, a poklus, tam kde je možný, se stává stále častější.

Konečně míjíme Dřevařský rybník, a obracíme se už na opravdovou cestu ´k domovu´. Kousek před Jezeřím paničku navzdory Bářině ´šmoulí masti´ zase začíná bolet koleno, k tomu se přidá ještě hlava-asi z toho sluníčka a aby toho nebylo málo tak je jí i blbě od žaludku...dostáváme se k Jezeří, kde si sedneme a ptáme se nic netušících turistů, kde je žlutá značka...panička do sebe nacpe paralen, s tím že ten kousek do cíle už ujít musí. Tady ji potkává opravdová krize, takže jsme u Jezeří asi půl hodiny proseděli, protože ani Bára na tom nabyla tak dobře, aby se ji chtělo hledat žlutou značku s tím riskem, že půjde blbě a bude se muset vracet...naštěstí se objevuje obětavá MIDařka, která vypadá, že ví kam jde, tak se suneme za ní.

Sice nám za chvilku zmizí, ale aspoň víme, kde je značka. Panička začíná nadávt na všechno možné i nemožné, počínaje tím odporným sluníčkem, přes tu hnusnou cestu co vede z kopečka, konče mnou- jsem totiž pevně přesvědčen, že tudy šla háravá fenka a tak se každou chvilku zastavim s frňákem u země, ne a ne se odtrhnout...

Chudák Bára, která s námi vydrží až do cíle, a musí poslouchat paniččiny výlevy vzteku :-)). Tento poslední úsek cesty se protáhne nad naše očekávání, a ač jsme na začátku plánovali že do cíle doběhneme, tak se obě shodnem, že příchod bude stačit...

To už se dostáváme do Vysoké Pece, kde se nám značka opět ztrácí, a místí obyvatelé jsou moc daleko (asi 100m), než abychom se jich došli zeptat...tak si sedáme a čekáme až půjde někdo kolem...a sníme o tom až budem v cíli...až si budem moct sednout...

Naštěstí poměrně brzy přichází nějací domorodci, kteří nám poradí kudy kam, a ptají se nás odkud jdem...no, když se dozví že z Hrádku a do Hrádku, trochu nechápou naši únavu...tak jim vysvětlujem že jsme si to vzali 100 km oklikou...pochopí že to je závod, ale na otázku proč to děláme jim nejsme schopni rozumně odpovědět... :-).

A poslední skoro nekonečnej kousek podél vodního převaděče...a už jsme skoro v cíli. Když v tom se za námi objeví MIDaři, kteří vypadají, jako by nás chtěli předběhnout...no to si přeci nenecháme líbit...tak mě panička pobízí a spolu s Besy vyrážíme vpřed a přeci jen dobíháme až do kempu :-).  Za cílovou čárou si sedáme, odhodlaní se jen tak nezvednout...ještě se panička zmůže na kontrolu výbavy, a už je klid...po chvilce příjemného ležení v cíli se panička se mnou vydává k chatce-zvedla se jen proto, aby mi dala nažrat...

V chatce nás už vítá Simča s Alčou ( která nakonec taky musela vzdát-kvůli kolenu ) a nastává nadšené vyprávění zážitků. Já dostávám svou porci jídla a z paničky únava najednou opadá...poté se doškrábe k posteli a s obavou si sundává boty...pohled na nohy není moc milý-bílá promáčená chodidla a spousta puchýřů na možnách i nemožnách místech...ale co na tom záleží, hlavně že jsme v cíli!!!

A přichází nejlepší chvíle dogtrekku...Alča ještě odpočívá, ale obětavá Simča vaří paničce polévku, a potom ji dokonce dojde i pro krosnu, kterou panička jaksi zapoměla u cílové čáry :-).  Simčo díky, nevim co by si bez tebe panička počala :-)). Pak se na nás do chatky přijde podívat i Michal Nádvorník, a to se panička tuplem vrací do své podoby, jak ji zná většina kamarádů-věčně optimistické a mírně rejpavé :-). Společnými silami se podaří nenechat chudáka Alču pořádně prospat...

Přichází sázka, jestli Michal unese Alču až k táboráku a zpátky ( aby se kouknul co se tam děje ),ale protože se nakonec nedohodnem o ci s vsadit, a úplně probuzená Alča už protstuje, tak od tohoto nápadu upouštíme... a raději se k táboráku vydáváme všichni...teda paničce to ty puchýře moc nechtějí dovolit, ale za podpory obětavých kamarádů se tam přeci jen dostane :-))

Po chvilce u táboráku se přesouváme do hospody, ale to už se vážně začíná projevovat na paničce potreková únava, tak se suneme do chatky...a konečně přichází zasloužený odpočinek...ráno balíme a chystáme se na vyhlášení výsledků...skončili jsme 7. :-))) !!! Bohužel nemůžeme zůstat až do konce,protože nám za půl hodiny jede vlak-poslední jakž takž dobrý spoj-teda hlavně pro Simču. Následuje bleskové rozhodnutí, že ten vlak stihnem...

Panička přemlouvá puchýře a slibuje svejm nohám, že tohle je to poslední, co po nich bude vyžadovat :-)...takže s těžkejma báglama se rozbíháme směrem k nádraží...to už si panička začíná uvědomovat, že to nejspíš bude dál než si  mysleli...ale stále se ženem, aby jsme ten blbý vlak stihli...už jsme asi 200 m před nádražím...a vidíme jak ten vlak odjíždí...vztek se mísí se zoufalstvím, což nakonec končí výbuchem smíchu...

Na nádraží si konečně prohlížíme ceny, dostanu granule, paničky si oblíknou trička a snědí ty odporné CANDISKY, co bych do pusy v životě nevzal ( ale Jess docela chutnají ). No co, vlak pojede další...na nádraží jsme skoro sami tak mě panička oustí a hází mi míček...ve vlaku je to taky pohoda, celý vagón pro sebe...

Na nádraží v Ústí se k nám připojuje spolubydlící z chatky s erdelteriérkou...v Kolíně se s nimi loučíme, a se Simčou plánujeme, kdy se příště uvidíme...a vracíme se domů do Přelouče...ach jo, a je po treku :-(

Pár postřehů na závěr: Vyvěsit vlajky-já jsem se snesl v chatce s kokrem Kimem, a obešlo se to jen s jednou menší šarvátkou...na to jak jsme se na táboře v Lounech neměli rádi... :-)

Systém kontroly trati-zapisování rozcestníků-byl zajímavě řešený, akorát se na rozmoklý itinerář nedalo moc dobře psát...

Nevím čím to bylo, ale panička přišla mnohem zničenější z Oderského puchýře než z Krušek...

Byl to docela blbý vtip, změnit 85 km na 103km :-))

Dogtrekking byl super, užili jsme si ho a už se těšíme na další !!!

Časem přibude pár fotek, ale vážně jen pár...panička neměla moc náladu na focení :-). Povídáni kamarádky Alči najdete na edgar.unas.cz

 
 

Portrét