Jdi na obsah Jdi na menu
 


Na tábor jsme vyráželi vlakem, docela obložení ( panička krosnu, stan a křesílko, já jsem měl brašničky )V Přelouči jsme přistoupili k Simče s Jessí ( angl. kokršpaněl ) a v Kolíně na nás čekala Lenka s Azorkem ( hrůza-obležení kokrů J).

Cesta zas až tak úplně bez problémů neproběhla – už v Kolíně hlásili něco jako že v Praze se bude vlak rozpojovat a část pojede směr Kralupy a část směr Plzeň…jenže kdo by vnímal co hlásí, když je zabrán do hovoru s někým, koho viděl naposled na Krušnohoráku…nastoupili jsme do zadní části vlaku ( což jak jsme později zjistili bylo dobře ), jenže všude bylo narváno a do Kralup cesta dlouhá…a paničky si nezapoměli všimnout že vepředu byl ten vlak skoro prázdný…

Následovala namáhavá asi 20minutová cesta útrobami vlaku. Nejdřív se mi za jízdy procházení mezi vagóny moc nelíbilo, ale za chvíli jsme si zvykl a ke konci mě to i začalo bavit. Prošli jsme zavazadlový vůz, vozy první třídy…ale nejvíce ze všeho se mě líbilo ve voze jídelním J. Konečně jsme se dostali do prázdné poloviny vlaku, paničky si spokojeně posedaly a čekaly, až dojedeme do Kralup…

Když už jsme jeli podezřele dlouho, napadl paničku spásný nápad-zeptat se naší jediné spolucestující ( která se tvářila napůl vražedně a napůl znechuceně jakmile se k ní přiblížil nějaký pes ) kdy že budou ty Kralupy…odpověď byla docela šokující – v Praze se vlak odpojoval a my jedem směr Plzeň…na další zastávce ( v Berouně ) jsme z vlaku okamžitě vylezli a k velkému pobavení zdejších strojvedoucích jsme začali zjišťovat, kudy zpátky.  Naštěstí vlak jel hnedka, i když osobák, který stavěl v každé prde** a průvodčí měl pochopení ( nejsíš si myslel že jsme mírně retardovaní, po té, co mu Lenka začala zuboženým hláskem vykládat, že jsme jaksi ´zapoměli vystoupit´…) tak jsme jeli do Prahy zadarmo.

V Praze, po 1,5 hodinovém čekání, nám naštěstí jel spoj až do Loun, a tam jsme se už dostali v pohodě ( krom toho, že Lenc nešli otevřít dveře u vlaku, tak jsme skoro nevystoupili…). Z nádraží to bylo ´jen´ 4,5 km, což se ukázalo jako dost problematické ( panička v ruce táhla 2 stany, Simča moje těžký brašničky a Lenka se dřela se svým starým baťohem…). A krom toho, jsme se už od nádraží vydali na úplně opačnou stranu ( na doporučení jednoho zaměstnance ČD )…ale co, do tábora jsme dorazili pouze se 4-hodinovým zpožděním J

8 hodin ve vlaku bylo na mě trochu moc, tudíž když mě panička uvázala s úmyslem postavit stan, začal jsme dost hlasitě protestovat-evidentně to fungovalo-následovala dlouhá procházka, ze které jsme se vrátili až dlouho po setmění.

V sobotu byl na programu závod coursingu a noční jumping. Jelikož nikdo z nás coursing nedělá, měli jsme až do večera volno. Toho jsme se rozhodli využít pro výlet do blízkého Českého středohoří.

Brzy ráno ( ehm kolem desátý J) jsme vyrazili po modré značce přes Lenešice, směrem k těm hezkým kopečkům tam vzádu, které se paničce tolik líbily. Postroje jsme s sebou sice měli, ale k mé velké radosti jsme všichni tři byli skoro celou dobu na volno. Což v praxi znamená asi to, že díky mým loveckým revírkům a snaze chodit všude, jen né po cestě, jsem toho našlapal 3-4 x víc. Na Lenešnickém chlumu, přímo na vrcholu kopce byla jak pěst na oko betonová nádrž-ale mě s Azorkem a Jessinkou byl estetický vliv úplně jedno a v oteplujícím se dni jsme toto osvěžní velmi uvítali.

Zvláštní přírodou Čes. Středohoří jsme pokračovali až na Ranou , která se ukázala být pškný krpál. Poté jsme už vyšli z mapy, takže nevím na co jsme to šplhali, ale byla tam nějaká ohrádka, do které později nějaký cghlap s borderou ( na vodítku ) zahnal ovečky…

Zpátky jsme šli po nějaké zelené, kterou jaksi příslušníci KČT do své mapy zapoměli zaznamenat…ale důležit bylo, že nás kolem Dobroměřického rybníku dovedla skoro až domů ( teda do tábora ). Stihli jsme to akorát, po našem příchodu se spustil šílený liják…

Nakonec se z našeho menšího výletu vyklubala 5-hodinová procházka, paničky sice ušli jen něco kolem 20 km, ale já jsem byl spokojený, protože jsem toho naběhal mnohem víc…

Akorát jsem si stihl dost odpočinou a začít se zase nudit – takže na večerní jumping jsem byl v nejlepší formě…až trochu moc. Nejprve se běžela hra, nějaké prasátko, které se nám dokonce podařilo doběhnout (jako jediný parkur z nastávajících 6 ).  A dokonce i se skvělým časem-ač jsme se v druhé polovině docela motali, měli jsme lepší čas než Sandy J. 

No, na jumping jsme si stihl odpočinout trochu moc, stejně jako na zbývající 4 parkury v neděli-takové úžasné skóre jsme s paničkou ještě nikdy neměli – 5 x za sebou DIS J. To se nám vážně povedlo…prostě nám parkury od Vostré nesedly…ale alespoň jednu světlou stránku to mělo…až na jednu vyjímku, kdy jsem dosahoval pro paničku ideální rychlosti, jsem magořil, což se projevuje dvěmi způsoby-za a) buďto jsem roztěkný, odmítám zůstat odložený na startu a když mě panička nestačí, skočím první překážku, která se mi zamlouvá nebo za b)jsem roztěkaný, odmítám zůstat odložený na startu, ale od paničky se dopředu nevzdálím ani na krok a v případě že mě neřekne kam mám teď jít nebo moc brzdí naši postupovou rychlost, dám jí to náležitě najevo poskakováním kolem a po ní J. Tak nevím co je lepší…no každopádně jsem se napřekážky ani ve snu netvářil znuzeně jako před rokem, když jsme začínali ( i když nutno podotknout, že zóny mě nic neříkali loni ani teď J).

A nastalo pondělí s vytouženým výcvikem. Byli jsme rozděleni do skupin ( k mému nadšení a paniččině nelibosti s námi byli dvě háravky ) a začalo se trénovat. Pravda že s organizací tréninku v Kladně se to nemohlo srovnávat.  Skupin bylo na dva parkury trochu moc a být normální letní počasí, nedokážu si představit jak se tam stihneme všichni vystřídat.  Naštěstí nás ve skupince bylo jen 5 ( kříženka Máša, hovawartka a hárající ČV-čko a belgičák ), takže jsme si za tu hodinu, přidělenou ráno a večer, stihli i docela zacvičit. Bohužel ale výcvik moc neodbíhal ( což nebyla ničí vina ), ale prostě já jsem s háravkami cvičit nemohl. Takže jsme se střídli-jednou jsme cvičili se skupinkou a podruhý až po docvičení všech. Druhý způsob nám vyhovoval o dost víc, protože jinak trvalo strašně dlouho, než se zbytek skupinky na parkuru vystřídal, mezitímž já jsem stihl zflegmatičnět. Jenže na rovinu, 12 minut intenzivního lítání po parkuru ráno a 12 večer vážně nestačí pokrýt mé potřeby energie, a tak jsme zbytek dne trávili procházkami, aportováním ( velmi oblíben a pro opaničku nenáročná činnost dající se provozovat hned u stanu J ), plaváním a dokonce jsme párkrát byli i běhat.

A samozřejmě jsme se zúčastňovali doprovodného programu ( tak jsem měl možnost vyzkoušet si např. rozlišování předmětů ) a poslušnosti. I když na tu jsme chodili opravdu jen kvůli tomu, abych měl co dělat. Né že by byl instruktor špatný, ale prostě nejde sjednotit do jedné skupinky psy kteří v životě neslyšeli povel ´k noze´ se psy, kteří už mají i nějaké zkoušky…

Ač agility výcvik nijak zvlášť zaměřený nebyl a převážně se jednalo o běhání rozporcovaných náhodně vybraných parkurů, alespoň měla panička další šanci jak dokázat nemožné ( naučit mě zóny ) a dokoce i pochopila princip slalomu na druhou ruku ( při vehementním nascvičování se mě dokonce podařilo přerazit poslední tyčku…) tak se ho snad brzy opravdu naučíme J .

Z tábora jsme odjížděli o dva dny dříve, protože nás čekal Fryštácký dogtrekking…