Jdi na obsah Jdi na menu
 


Panička vypadne ve čtvrtek o dvě hodiny dřív ze školy a to jen kvůli tomu, že Simča chce stihnout dřívější vlak. Simča se jaksi trochu opozdí a její jediný štěstí bylo, že ten vlak měl zpoždění…jinak by ji panička asi zaškrtila. Sice nám díky zpoždění ujede přípoj ( naštěstí neujel – taky měl zpoždění J ), ale aspoň pojedeme spolu. Přeci jen se panička se Simčou už dlouho neviděli ( no jo, celých 16 dní od Stezky vlka J)…v Přerově přestouíme do zpožděného vlaku, ve kterém si uvědomíme, že by měla být i Ája s Aretkou. Ta se kvůli nám žene na druhý konec vlaku, aby pak zjistila že sedíme o vagon dál ( samozřejmě opačným směrem J).

Ještě přestup v Suchdole a konečnš jsme na místě…teda v Heřmánkách-odsud to má být dvoukilometrová procházka do základního tábora. Hnedka na začátku svěřujeme svoje baťohy do péče jisté osoby ( sice nám bylo trochu divné proč nemá psy, ale co, hlavně že s s tím nemusíme táhnout ). Ta jistá osoba, jak jsme později zjistili, byla veterinářka…

Sami se vydáváme někam přes křéví doleva, kde údajně má být louka – abychom mohli být my, pejsci puštěný. Ještě se s námi na vlastní nebezpečí vydává chudák nějaká osoba z Prahy, se dvěmi malými kříženci.

Nejdříve se jde po louce, což je super, s Aretkou jsme se krásně vyblbli a vyběhali. Pak se sice objeví menší problém-potok-kde jaksi není most a i ty kameny jsou moc daleko od sebe…no co, je docela teplo, tak i paničky uvítají vymáchání nohou, nikdo do řeky nespadne ( škoda, mohla být sranda J) ani se neutopí, tak pokračujem dál přes další louku rovnou do kempu ( z druhý strany ).

Prezentace…postavení stanů…a už si jen užíváme trekařské pohody…tady se paničce zrodí nápad, že ač se se Simčou a Ájou zná dobře, ještě nikdy spolu žádný trek nešli…takže půjde s nimi. Obě startují asi půl hodiny před paničkou, takže je domluveno, že pokud je nedoženeme, na druhé kontrole počkají…

Panička se ráno probudí docela brzy, jenže místo balení pořád jenom čumákuje kolem a sleduje starty...no co, vždyť času dost…takže když hlásí, že máme startovat, panička teprv doplňuje zásoby vody…odstartujem trochu dýl, ale i tak se panička nevyhne povinnému dopingu…

Kousek za startem nás pohodovým tempem dojde Ivan, který taky vyjmečně hodlá bivakovat a tak společně chatovou osadou, přes Klokočůvek pokračujeme odporným krpálem do Klokočova. Cestou se ten ´odporný krpál´ zmírní, na louce za podezřele chatrným plotem se pasou krávy ( který odmítám nechat na pokoji a vytrvale na ně štěkám-prima večeře…panička můj názor moc nesdílí a tak mě zcela násilím radši odtáhne pryč…). Na to že má být září se podezřele rychle otepluje a já odmítám táhnout – teda spíš to bude tím že Ivanova má krátkou šňůru a já jsem zvyklý jít vždycky vedle psa…a takhle i když si jdu vedle psa, tak je moje šňůra pořád prověšená…jen ať panička ví, jaký to je si šlapat po svých…

Procházíme Vítkovem a už se čím dál víc přibližujeme první kontrole – hrad Vikštejn.  Smůla je, že se hrady stavěli na kopcích…a tak z Podhradí následuje krásný kopeček. Cestou potkáváme plno trekařů, kteří ( šťastní to lidé ) se už z té kontroly vrací. Ale výstup stál za to, pod šibenicí si proděravíme startovní kartu kleštičkami – kontrola ( abychom na to později nezapoměli ) a jdeme prozkoumávat hradby. Když už jsme se jednou do toho odporného kopce vyškrábali, tak si to tu užijeme. Panička s Ivanem dělají vrcholové foto na věžičce a vydáváme se zpátky. Ještě zkonstatujem že by tu nebyl špatný bivak ( nebýt to na 12 km…) a už opravdu pokračujem dál. Cestou zpátky opět míjíme ufuněné trekaře, sunoucí se do kopce. Když se jde dolů tak ten kopec zdaleka není tak strašný ( hlavně nad tím panička nemá čas přemýšlet, protože se jí neustále snažím zabít – pro změnu táhnu J).

Cesta vede podél Moravice a tak se s Izar koupem. Už asi potřetí ( a bohužel né naposled J) potkáváme Gwen, která si neodpustí poznámku o ´žábě´.  Přírodním parkem pokračujeme až do Žimrovic, na které se, jakožto na civilizaci po dlouhé době, máme hned dva důvody těšit. Je tam druhá kontrola a taky hospoda. Pro Simču a Áju smůla, že ta hospoda byla dřív…přeci jen čas letí a začínáme mít hlad.

Takže v praxi to vypadá asi tak, že zatímco si panička s Ivanem v hospodě pochutnávají na polívce, o třičtvrtě kilometru dál Simča s Ájou hodinu tvrdnou na mostku u druhé kontroly…se divim že když paničku uviděli tak dokázala zvítězit radost ( i když k paniččinýmu veselí docela nadávaly, když vyprávěla o tý úžasný polívce…). Trochu se zakecáme a samozřejmě jdeme blbě, naštěstí jenom kousek. Je přeci mnohem příjemnější jít skoro po rovince ( i když po asfaltu ) než se škrábat do kopce…

Trošku zmírníme tempo ( z pomalu na hodně pomalu ) a Ivan se od nás odpojuje ( resp. Pokračuje dál svým tempem ´pomalu´ J). V naší šestici ( ve které dojdem až do cíle ) se doplahočíme do Hradce nad Moravicí, kde je krásný zámek a odkud pokračujeme dál kolem nějakýho kachňáku ( ani na mapě nemá jméno – koupalo se v něm hezky, ale pak jsme děsně smrděl rybinou…a kdoví čím ještě…). Následuje další krpál, jenže já, od té doby co nám Ivan utek, krásně táhnu ( když jdu s někým dlouho, tak pak těžce nesu jejich nebo naše oddělení…ale pro paničku to bylo docela plus, protože jsem jí do toho kopce krásně vytáh ).

Děláme si dobrovolnou odbočku na Kalvérii, odkud je krásný výhled. Nahoře si dáme kratší pauzičku ( já se místo odpočinku domáhám paniččiny špinavý ponožky…). Ač je tam krásně, zkonstatujeme že jestli chceme stihnout v Jakubčovicích otevřený krám, měli bysme sebou hodit. Do Jakubčovic se dostáváme včas, nakoupíme a před krámem si na docela dlouhou dobu usadíme – abychom zkonzumovali to nakoupené. Áji burizonky, které měli víc éček než ostatních surovin se stali předmětem našeho rejpání ještě hodně dlouho ( on se Áje nelíbil náš TANG…J).

U domorodců dobíráme zásoby vody a po docela dlouhé době vyrážíme dál. Následuje krásná cesta při zapadajícícm slunci údolím Setiny, docela dlouhý kus bez civilizace a asfaltu ( nebýt té naší zacházky…). Mezitím se docela setmí, vyndáváme čelovky ( paniččina úžasná čelovka od vietnamců překvapivě pořád drží pohromadě a dokonce svítí…) a míříme ke hřbitovu.

Odsud to má být 4 km k další kontrole…smůla je, že tady značka neodpovídá mapě, tak musíme spolíhat pouze na svůj orientační nesmysl. Ať nikdo nevykládá, že to byli jen 4 km…nikde jsme se ( naštěstí ) neztartili, přesto jsme to šli minimálně hodinu a půl…já jsem byl sice nadšenej-sláva tma, ochladilo se, všude plno zvířátek ( panička jen v duchu doufala, že to co neustále větřim ve křoví nejsou divočáci…)…jenže společenská nálada brzy začala klesat k bodu mrazu…Ája se pomalu, ale jistě začínala dostávat do krize, která se jí držela až do bivaku a neustále se stupňovala…a paničku se Simčou to už taky pomalu, ale jistě přestávalo bavit. Přidejme k tomu občasné šlápnutí do kaluže, případně díky mému úžasnému tahu párkrát skorovymknutý kotník ( teď byla panička vděčná že má kotníčkový pohorky a né botasky ) a pro náhodné kolemjdoucí ( škoda že v téhle tmě žádní nebyli ) by bylo o zábavu postaráno…

Nakonec se přeci jen k té blbé kontrole dostanem, což paničce a Simče náramně zvedne náladu ( to jsem hned ucítil, tak mě chytla úžasná hravá nálada…panička ke společné hře obětovala náš itinerář a tak jsme se oba dobře bavili – což, jak jsme se později dozvěděli, děsně štvalo Áju, která se pohybovala pár metrů za námi ( škoda že v určité fázi krize už není ani ta dobrá nálada přenosná…).

Od kontroly, která byla trochu na kopečku, se pokračovalo dál, nějakým údolím…jako světlá naděje se jevil Bílovec, kde přeci MUSÍ být nějaká hospoda…teplíčko… čajíček… polívčička… No, hospůdka by tam byla, jenže buďto nás tam se psy nepustí, nebo to byl strašný pajšl…až nakonec jsme se dostali do nějaké luxusní restaurace ( i ty ceny byli luxusní ), kde na nás sice hleděli skrz prsty, ale zřejmě jsme už vypadali opravdu zoufale, tak nás tam nechali. I když nijak příjemně tam nebylo, tak místo vytouženého odpočinku jsme se po snědení polívky sbalili a ´pokračovali v cestě…

Bivakovat jsme měli v plánu u ´Hubleska-jezírka´, což měl být 60. kilometr… nejhorší bylo rozcházení se, po sezení v hospodě…paničky puchýře začali dost protestovat, v hospodě se rozespala…to nebyla dobrá kombinace…jediný potěšující fakt byl, že Ája na tom byla podobně…za nadávání při každém kroku jsme se vydali pomalu dál…naštěstí se panička za chvilku rozešla a opět začla puchýře úsoěšně ignorovat…nálada se jí zlepšila a se Simčou vepředu hledali ´vhodný bivak´. Teda hledali…obě byly zrovna krásně rozešlý a bivakovat se jim nechtělo…tak za ustavičnýho přesvědčování chudáka Áji, že ´tady přeci spát nemůžem´ jsme se sunuli dál…

Jenže donekonečna přesouvat bivak opravdu nejde a Áje došla trpělivost…panička jí tu situai nezáviděla, loni v Odrách na tom byla stejně, ne-li hůř…a moc dobře věděla, co to znamená opravdová krize. A tak se Ája zastavila, že dál prostě nejde a bude spát tady…nechat ji tu nám bylo blbý, ale k těm blbejm jezírkům přeci musíme dojít…panička chytla alumatku, Simča se po krátkém boji ( nechto-pust-nechto-pust…) zmocnila spacáku a vydali jsme se dál, s tim že Ája za námi prostě musí ( docela Áju obdivuju…udělat někdo tohle paničce, tak bude vraždit…).  Naštěstí už to k tomu rozcestníku bylo jen 300 m…

Ale Ája nikde…tvrdohlavě si ustlala v igelitech…až asi po hodině se kvůli zimě a zvířátkům ( jak se odborně říká tomu co šustí v křéví a podezřele hodně to připomíná divočáky ) přesunula za námi…

Ráno se Simča zimou vzbudila brzy a neustálým pruzením nás ze spacáků vyhnala taky…paničce se ani trochu do tý zimy nechtělo a tisíckrát si v hlavě nadávala že už mohla být dávno v cíli a mohla si spát jak dlouho chce…takhle pochmurná nálada ji ale přešla jakmile rozchodila puchýře, ohřála se a viděla s jakou chutí jdu dál…výhled na Beskydy jsme chtěli stihnout za východu slunce, jenže jelikož se začalo rozednívat když jsme vycházeli…no ale Beskydy za světla jsou taky hezký…J.

Přes Bravinné se konečně dostáváme na Děrné silnice a slíbený výhled na Beskydy. Aspoň něco zpříjemňuje ten asfalt…Děrné…a konečně Fulnek. Propast mezi námi čtyřmi a Ájou se pořád zvětšuje, tak ve Fulneku na rohu ulice sedáme a snídáme ( za udivených pohledů nějakých domorodců ).

Z Fulneku už to je jen ´kousek´. Panička si na chvilku pujčí od Áji hůlky, který jsou prý super a strašně pomáhají v chůzi…paničce by pomohli leda tak do hrobu a když o ně párkrát brkne a mě skoro zapíchne, radši je vrátí zpátky a jde si po svejch…

V Dolejších Kunčicích, kam se se svým slimejším tempem dohrabeme za strašnou dobu a které paničku unaví víc než pomalý běh, dáváme pauzu na autobusové zastávce. Pak poslední kontrola…a už jsme skoro v cíli…je kolem poledne, největší vedro a my se z Kunčic škrábem po poli do kopce – to se pro paničku stalo noční můrou…puchejř na druhý noze, který vydržel až doteď, se rozhodl, že zrovna tady praskne…za věčných nadávek se panička sune nahoru, žízeň je dotěrná ( poslední zbyteček vody darovala mě )…mě už je taky šílený vedro, a s velkým sebepřemáháním si mě panička dává k noze a šlape nahoru po svých…fuj hnusný úmorný vedro…konečně dolézáme do Kamenky, kde panička hlídá baťohy a psy, a Ája se Simčou jdou nabrat vodu…v hospodě jim nějakej ožrala koupil čokoládu ( kterou darovali paničce, která ji pak večer obětovala ve prospěch všech…ehm, s čokoládnou to moc společnýho nemělo…´kakaová pochoutka´, v případě pozření většího množství se z toho nebezpečně zvedal žaludek J). Ája paničce půjčí další zaručený ´protikrizový´ prostředek-discmana…ten se docela osvědčil, člověk přijde na jiné myšlenky…ale celý trek by s ním jít nemohla – přeci jen to ztrácí takovou atmosféru…

Do cíle zbývá už jen kousek, po rozpáleným poli se sunem dál, potkáváme fotografa Psa Jíru, Romana Baláže ( na procházce J) a za ujišťování, že už jen kousek, se sunem dál…když v tom na kraji lesa objevíme krásné místečko…no co, s pořadím už stejnak nijak nezamícháme, tak si leháme, dojídáme zbytky jídla…a celkově nálada dost připomíná prázdniny, tak se nám nikomu odtama nechce. No, prostě jsme se 5 hodin flákali a kazili morálku 5 km před cílem…chvilkama jsme spali ( a v cíli si z nás pak utahovali…)…

Možná bysme tam vydrželi i dýl, nebýt ´příjemného´ pana myslivce, který začal s flintou křičet na jednu spolutrekařku, která se pokoušela projít…no, přeci jenom rozzuřenému myslivci s flintou neradno odporovat, protože když vyhrožuje že ty psy postřílí, tak se přeci jen panička bála, aby mu v hlav necvaklo a opravdu to neudělal…

Posledních 5 km už je pohodička…a cíl…konečně J…přišli jsme akorát včas, my dostaneme nažrat, paničky se přesunout do sprchy a potom do hospody…ze společného večera toho bohužel moc nemáme, paničce není moc dobře, tak po večeři polyká ibalgin a vydáváme se do stanu…ibalgin zjevně zabral, tak se Simčou ještě dlouho do noci kecaj ( se divym že ještě maj o čem…).