Trénink Prachovské skály
Na vlak jsme (jako obvykle) dorazili pozdě, ale naštěstí jsme ho (jako obvykle) stihli. Po zjištění, že máme v Prdubicích ještě čtvrt hodiny času, jsem se dala do rozpravy s místními bezdomovci. Samozřejmě ne zcela dobrovolně, ale najít místo na lavičce obsazené pouze cestujícími čekajícími na vlak je v tomhle ročním období a v tuhle raní dobu nemožné. A tak jsem se za chvíli začala dozvídat jak mám krásnýho pejska, a jestli náhodou nemám nějaký drobný, že je dotyčný i s kamarádem na ulici, což se za chvíli změnilo ve verzi že dotyčný sice na ulici neni, ale kamarád ano...no a můj obranář samozřejmě ležel a vrtěl ocasem - však proč by taky dělal něco jiného, když já pouze vedu přátelskou konverzaci s někým jiným...
Pak naštěstí přijela Klára, tak jsem své nové ´kamarády´ s velkou ´lítostí´ opustila. Auto bylo plně naložený, protože do skal se vydala celá rodina (holt figurantů není nikdy dost).
Po menším výšlapu do kopce a vybrání vhodného místa se Tjabo dočkal a začalo se cvičit. V prvním kole jsem pro Tjabáka ´objednala´ dva schované figuranty. Když se odešli ztratit, tak jsem Tjabákovi dala napít, v klidu mu nandala rolničku a čekala jsem, že půjdem hledat. Jenže nikdo se pořád nevracel a já už začínala být značně nervózní, co nám tam vymýšlí za hrozné úkryty.
První si Tjabák našel výšku, kterou sice hledat neměl (seděl tam kameraman) a ani jsem neočekávala že ji najde, protože výšky ještě moc neděláme. Nejdřív začal značit na sousedním kamenu, ale pak zjistil že se dá vylízt až ke kameře, tak toho využil.
Pak zmizel do nějaké postranní chodby a začal štěkat - našel Roberta, který byl zatarasený uschlým smrčkem v nějaké soutěsce co vedla z náměstíčka, kam ústila ta chodba :-). Dostal pochvalu že se nesnažil za každou cenu prodrat až k figurantovi a že ho značil (přesně) i bez kontaktu.
Hned si Tjabák přidal dalšího neplánovanýho figuranta, protože zatímco my jsme byli v soutěsce, ostatní pozorovatelé se shlukli, čehož Tjabák zneužil a dřepějícího druhého Roberta si vyštěkal.
To mu ale ještě scházel ještě jeden plánovaně schovaný figurant. Nejdřív se dost zajímal o spadlý strom kde byl teplý úkryt, tak mi bylo řečeno ať si ho radši zavolám, aby se nerozštěkal a pošlu ho do další soutěsky. Tam si najde posledního figuranta, na kterýho párkrát štěkne a pak spolu odejdou, na což Tjabo kouká jak vejr a jde ke mě dřív než si pro něj dojdu, tak ho ještěnechávám u figuranta párkrát zaštěkat a dostává dožrat celou krabičku.
Na druhý kolo se přesunujem jinam a děláme ho jednoduší a motivační na závěr. Nejdřív jenom odbíhačku, aby si opravil to poslední nepovedený štěkání a potom jednoho schovanýho figuranta. Kláru Tjabo najde hned, akorát se mu moc nechce po jednom odpornym kamenu dolů, tak radši stojí a štěká nad ní, dokud k němu nepřijdu a neřeknu mu, aby tam slezl.
Klára chce nakonec udělat pro Simona nějaké dlouhé hledání, a jelikož patříme mezi ty šťastný co nebyli vybraní za figuranty, jdeme se zbytkem Kmoníčkových na procházku. Nejdříve vylézáme na Šikmou věž a potom se vydáváme po zelené značce. Teda prvních pár metrů asi skutečně po té značce jdeme, zbytek procházky se ale změnil ve hru ´Najdi zelenou značku´ :-). Zato procházíme krásnými místy na trénink - škoda že už je dneska po cvičení. Taky potkáváme nějaký turisty jdoucí opačným směrem, kteří taky hledají zelenou značku...
Na konci procházky jsme zelenou vskutku našli, ale než jsme si jí stačili dost užít, museli jsme se vrátit, protože Simon už našel.
Aby toho pejsci náhodou neměli málo, postavili jsme napůl na parkovištátku a napůl na trávníku kužely, abysme potrénovali ovladatelnost na vzdálenost (Tjabo to cvičí na pet-lahve a minule se na některé kužely tvářil dost nechápavě). Teďka sice po pár pokusech kužel nenávratně zlikvidovat pochopil, že to je to samý jako naše pet-lahve, zato mu dělal dost problém nezvyklý přechod terénů - hlavně začátek louky a v cestě stojící květináče, obojí hojně přeznačkované od psů...
Tímto moc děkuju Kláře za (nejen) tento odvoz na trénink. Díky tomu máme možnost jezdit na tréninky a to i tam, kam by se vlakem prostě dostat nedalo nebo by se z toho v podání Českých drah stal dvoudenní výlet.