Jdi na obsah Jdi na menu
 


Na Šlapanickýho vlka jsme chtěli už proto, že nám loni nevyšel.  Šlapanický vlk 2005 měl být náš první dogtrekking a panička si vybrala zrovna tak blbý termín na onemocnění...tak jsme si to tento rok chtěli vynahradit :-).  Sice paničky rodiče z dogtrekků nejsou moc nadšený ( a nikdy nebyli a asi ani nikdy nebudou :-( )...

Jedeme opět vlakem, až do Šlapanic. Vědět to dřív, tak radši z Brna pojedem MHD...ne že by mě vadilo chodit, ale panička je líná a od nádraží na cvičák to byla pěkná dálka...no dobře, tak ne zas taková, ale moc blízko to nebylo...hlavně s docela těžkým batohem...

Na cvičáku se hnedka potkáváme s Petrou a bíglem Barrym a s Janou a německou ovčačkou Rony a stavíme vedle nich stan. No stavíme, zatímco oni mají už skoro postaveno, paničce se teprv podaří ten stan vytáhnout z baťohu, kde byl úžasně vtěsnanej a vůbec se mu nechtělo ven...no hlavně byla panička líná se moc namáhat...:-).

Společně s nimi vyrážíme na prezenci, kde dostáváme podivnou plastovou taštičku, přívěšek se startovním číslem a itinerář-bez kilometrů. Z plastové taštičky se vyklube velmi užitečná věc-pláštěnka, kilometry si doplníme a vyrážíme na venčící procházku. Jana nás ještě stihne příjemně překvapit co všechno si tahá s sebou-ale čokoládová bonboniéra paničce docela chutná :-).  Na meetingu se dozvíme podrobnosti o trati, panička koupí mapu...

Panička sice neměla v plánu jít hned spát, ale jelikož Jana s Petrou už byli zalezlí ve stanu...tak jí nic jinýho nezbylo...kdyby mě panička nechala přivázanýho za stanem, tak ručim za to, že by se jim usnout nepodařilo, a kdyby mě panička nechala zavřenýho ve stanu, tak by ten stan nejspíš odpochodoval za ní...tak ač s rozumným, ale pro ni málo přesvědčujícím rozhodnutím, zalézáme s paničkou do stanu. No co, aspoň se vyspíme...

Ráno nastává docela honička, protože startujeme mezi prvními v 7.03. Panička hází do baťohu povinnou výbavu, když slyší...a jako druhá se na start připraví Kristýna Dostálková a pes Tjabo...cože?!! Jakto jako 2....měli jsme startovat jako 3...honem zavřeme baťoh, panička jen doufá že tam má všechnu povinnou výbavu, zapneme stan a úprkem se řítíme do krásné ranní přeháňky na start. 3,2,1...na startu se ani nezastavíme a už jsme na trati.  Značení nikde tak odbočujeme doleva ( nevím jestli nám tu cestu někdo blbě popisoval nebo jsme to blbě pochopili :-)) a vydáváme se přes náměstí, kolem kostela a podél potoka. Jdeme docela svižným tempem, lépe řečeno běžíme, a doufáme že doženeme toho před námi-aby nám ukázal trať.

Po chvilce paničce začíná být divný, kdeže je ten závodník před námi...no ale co, jdeme podél potoka...za chvilku se před náma odněkud z lesa vynoří Renda, který startoval po nás...no tak jsme si trochu zašli, no...společně jdeme přes Bedřichovice až do Podolí, kde se máme konečně napojit na modrou. Tam se s paničkou pouštíme dopředu a doháníme Janu s Rony, se kterými jsme původně chtěli jít a kteří startovali po nás...je jim sice trochu divné, jakto že jsme za nima :-)...

Jdeme spolu až k Horákovské myslivně, jenže já mám trochu moc energie, krásně táhnu a chci dopředu, Rony má brašničky, ale moc nepomáhá...paničce je líto mě brzdit, je ráda že táhnu, tak mě nehává a střídavým klusem mizíme dopředu. Za chvíli dobíháme Vláďu s belgičákem Aronem. Docela kus jdeme spolu, respektivě panička lehce běží, Vláďa jde, ale v praxi je to rychlost asi tak stejná :-)).

Dostáváme se do Ochozu, kde nás dohání Pavel. Spolu jdeme...ehm, spíš běžíme, až za první kontrolu...no z Ochozu se dáváme na zelenou, chvíli cesta vede po asfaltce, ale pak se stáčí do lesa...kde najednou značka zmizí...a zrovna se cestička krásně rozvětvuje...

Zarostlou cestičku rovně hnedka zamítáme, tak se vydáváme zlatou střední cestou...a značka pořád nikde...pod námi je cesta co vedla do leva a rozvětvuje se na další a další cestičky...mezitím nás dohání i Miloš s Bojarem. Nakonec po spásném nápadu že ´támhle ještě značka je´ a kdyby chtěla odbočovat, musela by tam být šipka, se vydáváme tou zarostlou cestou...a po pár set metrech se značka přeci jen objeví :-)).

Míjíme rozcestník u Drátěnické jeskyně, skoro se vydáváme k ní, když si panička všimne že značka vede nenápadnou cestičkou nahoru...nahoru do hnusnýho a odpornýho kopce.  Vláďa se zastavuje na pití a s Pavlem vyrážíme dál, směr Babice. Z Babice jde cesta sice do mírného, ale pořád do kopce. Pavel nám na chvilku mizí z dohledu, ale jakmile se vyškrábeme na kopeček a nastane mírné klesání, tak ho zase doháníme. Přeci jenom DO kopečka se panička hnát nebude :-).

Společně dorážíme kolem Alexandrovy rozhledny a 7 dubů do Adamova ( 27 km ), kde je přesně podle paniččiných očekávání první, tajná, kontrola. Docela potěší zjištění, že na kontrole jsme jako první...pár set metrů za kontrolou nás předbíhá Roman :-). Konečně se dostáváme ke Křtinskému potoku, kde se koupu ( zdaleka néé naposled ) a očekáváme 9 km po asfaltce do Křtin...docela příjemné překvapení je, že se cesta vine podél silnice ve skalách, procházíme pár jeskyněmi a já pořád paničce vytrvale a nadšeně pomáhám :-).

Pak přichází paniččin krizový třicátý kilometr...nevím jestli je to doopravdový krizový kilometr, nebo jestli s to panička už když vidí třicítku vsugeruje :-)...ale každopádně zcela letargicky nechává Pavla mizet v dáli, což se mě ani trochu nelíbí, tak začínám žalostně výt...když panička vytáhne špek tak se přečci jen nechám uklidnit :-) a tempem šneka se suneme dál. Na optimismu paničce moc nepřidá vytrvalé stoupání, tak co chvilku zastavujeme, panička spořádá pytlík nějakých žužu bonbónů ( po kterých je jí pak blbě ), tak nás kousek před Habrůvkou dohání Vláďa a kousek za ním jde Gwen.

Já jsem rád že mám konečně psího parťáka, panička je ráda že si má s kým pokecat, tak procházíme Habrůvkou a vydáváme se směr Křtiny. Mírným poklusem nás předbíhá Gwen a já se s nadšením vrhám za ní ( jééé Dinule !! ). Paniččina krize pominula, tak se ani moc nebrání a chytáme se Gwen ( a pustíme se jí až v cíli :-)). Procházíme Křtinami, kde čeká škodič s foťákem, který krom toho ještě rozdává optimistické informace typu ´teďka vás čeká krásné stoupání po asfaltce..´. To už se dostáváme do poloviny itineráře ( což sice zdaleka neznamená polovinu cesty, ale i tak je to optimistický...). Cesta vede krásně lesem, kde je i docela stín ( na sluníčku je odporně vedro a dusno ). Pohodovým tempem pokračujem, z kopečků poklusáváme, a dostáváme se k druhé kontrole, do kempu před Jedovnicí.

Tady podezřele zkoumáme samolepky-paničkám je divný,že před námi jsou jen dva lidi...Roman a Pavel...já s Dinulí se spíš zajímáve o ten krásný osvěžující rybník...v kempu doplníme vodu, já s Dinulí se vykoupu, na trávě je na vodítku uvázaná fretka- s Dinulí se shodnem, že by to byla super svačina, ale paničky s tím nesouhlasí...škoda, tak jindy :-).

V Jedovnici používáme povolenou zkratku a nezacházíme si až na náměstí ( panička si libuje ještě že to tu Gwen zná...). No, jak panička po chvilce zjistila, tak trasu znala Gwen skoro celou, protože každou chvilku bylo slyšet-tady to znám, tady jezdíme na běžky, tady jsem už taky byla ( příště by bylo jednoduší říkat kde to ještě neznáš :-)).

Dostáváme se do Rudic, kde se napojujeme na ´nekonečnou červenou´, po které půjdeme až do Vranova. Na této cestě poprvé vyzní nahlas myšlenka, že když budem pokračovat tímhle tempem, jsme do půlnoci v cíli. A na to, že jsme až skoro na 60 km, se nám jde podezřele dobře, jdeme docela rychle a při vhodných podmínlách ( cesty vedoucí mírně z kopečka ) dokonce utíkáme. Já mám pořád snahu si z toho dělat canicross, a nevim co se na tom paničce nelíbí, když doma mě za tohle chválí...

Do Vranova se dostáváme v 18.00 a po zelené pokračujeme až do Bílovic, kde je poslední kontrola. Mě tohle svižnější tempo ( a Dinule před náma ) náramně vyhovuje a tak paničce neustále pomáhám, z čehož je nadšená zase ona a já jsem rád že ona má radost tak mě to nutí pomáhat dál...a takhle se to točí pořád dokola :-). Kilometry nám skoro samy ubíhají pod nohama, slyším jen kominikaci na úrovni doby kamenné, která se opakuje pořád dokola, akorát s jiným čísílkem...hele 65 ( 70, 80, 85, 90...) kilometr...a my běžíme...je to normální ?!?...NEEE....

Kousek před Bílovicemi dáváme menší zastávku ( panička do sebe láduje sójovou tyčinku a já dostávám špek...). Sedíme asi 10 minut a panička si uvědomuje, že jsme žádnou pořádnou zastávku neměli ( a do cíle mít nebudem ). Jen pár 5-10 minutových pauz na převléknutí ponožek a na svačinu...

Konečně sbíháme z prudkého kopce do Bílovic a vyrážíme hledat hospodu se slíbenou kontrolou. Doplňujeme vodu, lepíme si samolepku do startovní karty a s nadšením se vydáváme dál...už jenom ´kousek´...průměrnou rychlostí 5 km/h musíme být o půl dvanáctý v cíli...

Napojujeme se na žlutou, kde nás hnedka uvítá parádní kopec nahoru. No, mě spíš začíná zajímat všechno možný, jen néé tahání, paničce je vedro, v duchu nadává na všechno možný i nemožný a rychlostí šneka se plazí do nahoru. Gwen se nám pomalu vzdaluje, až zmizí za zatáčkou...čímž z paničky vyprchá veškerá snaha ji dohonit...

Naštěstí se nám nějakým záhadným způsobem kopec podaří přeci jen zdolat, doháníme Gwen ( paniččiny plíce zůstaly někde v polovině kopce ), já znovu začínám táhnout ( a to mi vydrží až do cíle ) a paničce se zase vrací nálada. Obvzlášť při zjištění, že toto byl poslední kopec-vyjma toho do cíle.

Dojdeme do Horního mlýna, napojíme se na modrou, která se pomalu začíná ztrácet-je pod mrakem, jsme v lese a je už docela pozdě...ale hlavně se Gwen vybil mobil, a my jsme to do té půlnoci CHTĚLI stihnout ( a protože jsme nevěděli kolik je hodin, tak jsme přizozeně začali natahovat krok a zrychlovat ). Pořád se ještě bavíme frází ´jsme na xx kilometru...a běžíme...je to normální ?!?...NEEE´. Akorát ty kilometry začínají narůstat do obřích rozměrů...a brzy se také začíná uplatňovat ´už jen´...už jen 9 km...

Už se ty značky nejsou vidět skoro vůbec, tak paničky vytahují čelovky ( panička má zase půjčenou-tu naši jsem rozkousal v Železných horách, na Kruškách jsme měli půjčenou od Lenky-ta nesvítila :-), na Šerákovi od Lucky-ta svítila, ale nechtěla držet na hlavě, a teďka od Marušky-její čelovka se osvědčila nejvíc, svítila i držela na hlavě, jen smůla-nebo štěstí-že jsme neměli moc času ji použít :-)).

Panička za mnou už jen mechanicky vlaje, její slovník sestává z pár stálých výrazů - ty si hodnýýý, Tjabo nebo to je dobřéé. Sem tam se dostane ze své letargie do lepšího stavu- a to si postěžuje, že takhle přeci navypadá UNAVENÝ pes ( samozřejmě jsem nevynechal jedinou příležitost o pokus sežrat rybáře, kterých tu bylo požehnaně ) i když v duchu byla panička ráda jak krásně po těch skorodevadesáti kilometrech bez většího odpočinku táhnu a jsem krásně svěží ( na druhou stranu to už bere jako marnou práci, když mě ani tohle pořádně neutahá...).

A dostáváme se do Mariánského údolí ( nebyli jsme tu náhodou dneska už? ). Kdo by to řekl že ta modrá vedla tak daleko...tahle část cesty co jsme už jednou prošli se zdá nekonečná, a pořadatelské značení nikde...

Konečně...a už je to jen kousek...kolem řeky, přes Podolí...cestu kapku komplikuje sílící déšť...ale to nám je už jedno, vždyť jsme skoro v cíli!!! Hurá přes Bedřichovice ... teď jen najít tu odbočku do kopce ( ale hlavně do cíle ). Hned napodruhý to vyjde...Dinulka hledá cestu...teda trochu si ji pozmění ( ten spadlý strom za kterým se zachytnul baťoh tu předtím nebyl )...ale to nevadí, já pořád pomáhám takže panička ten kopec bez větších problémů vyjde ( teda ona důvěřivě zvedá nohy a doufá že pokračuju z Dinulí, není totiž nic vidět...)...ale už jsme nahoře...nadšení stoupá a podvědomě zrychlujeme...a je tu cihelna...to už mě panička pouští a dávám se do běhu...konečně canicross...s Dinulí táhneme dopředu, paničky za námi vlají...a CÍÍÍÍL. Pár pozůstalých MIDařů nám tleská, vřítíme se do hospody, stopnou nám čas...a jen neuvěřícně zíráme na hodiny...půl jedenáctý...

Ještě větší překvapení je, že před námi v cíli je jen Roman Baláž...kontrola povinné výbavy ( kupodivu máme všechno ), mezitím si objednáváme čaj a polívku, já dostávám zbytek špeku...a děláme něco, co by nás v životě nenapadlo že dělat budem...sledujeme čas a počítáme za kolik minut by musel někdo přijít, aby měl lepší čas :-)...vždycky jsme po příchodu do cíle zalehli, a bylo nám to celkem jedno...a dozvěděli jsme se to až druhý den nebo na vyhlášení výsledků...ale naštěstí čas uběhl v klidu, bavíme se zážitkama z trati, ale hlavně si panička užívá toho skvělého vynálezu-židle.

Pak se objeví Miloš s Bojarem a chvíli po něm i Vláďa...paničce už začíná být v tom propršeném oblečení docela zima a tak se kolem půlnoci vydáváme do stanu...ráno se vzbudíme v šest a od sedmi posloucháme start MIDařů...a válíme se...pak se panička přesune do hospody...no vlastně celý den spočívá ze dvou činností-ležení před stanem a sezení u stolu...a tyto vě činnosti se průběžně střídají...

Postupně se vrací další a další dogtrekkaři...v kempu je čím dál více živo...a už je tu večer...panička nechává Janu ve stanu spát a bere si mě s sebou do společnosti...ani nedělám ostudu a nevyjíždím po psech ( ostatně celý dogtrekking jsem byl podezřele hodný...). Večer trávíme převážně s Petrou, Gwen a Ájou...vzniká pár zajímavých teorií jak si nenechat pokazit vítěznou fotku :-), někdo si trochu nedobrovolně vyzkouší jak se šňupe pivo...no, Ája si asi moc dobrý obrázek o longařích neudělala :-)))) ale slíbila že na Hanáckou štreku pojede...

A v neděli už jen vyhlášení výsledků...a radost z krásného druhého místa...loučení...a nastává další problém-doprava cen domů...naštěstí se tu paní z australákama, co s námi byli na výletě v Železných horách...a máme odvoz až domů do Přelouče před barák...tímto by jí panička chtěla moc a moc poděkovat :-).

Super trek...ehm...teda panička dospěla k názoru že treky jsou super, ale to vyvalování a nicnedělání v cíli je 100x lepší :-)).