Jdi na obsah Jdi na menu
 


Ve čtvrtek vyrážím nadšený se stejně nadšenou, ale unavenou a nevyspalou paničkou do Hradce. Tam pro nás přijede Simča s rodiči, kteří nás odvezou do Koutů nad Desnou – základního tábora letošní Stezky v Jeseníkách. Po vyčerpávající cestě konečně dorážíme k penzionu, nejdříve míjíme Áju s Aretkou, potom Michala ( kterého panička k Ájině velké radosti přemluví aby na ni počkal J ). V táboře potkáváme také Ilču s Molly, kteří vyrazili na svůj první trek.  Postavíme stan a pomalu se sjíždí další a další trekaři.  Večer strávíme ( překvapivě J) v hospodě s nedočkavostí na start.

Ráno nás čeká poměrně odporný začátek – ujdeme asi 50 m a cestička vede rovnou do odporného prudkého kopce. Já se tvářím jako že nevím, co to znamená tahat a místo toho si čmuchám a značkuju. Kopec je nekonečně dlouhej, míjíme Rendu s ´divočákama´, Petru s Barrym, ale panička odmítá zastavit – jak by jednou zastavila, těžko by se rozcházela. Konečně je ten největší krpál za námi, a čeká nás hřebenovka jen s mírným stoupáním na Švýcárnu a na Ovčárnu. Nahoře nás uvítá menší přeháňka, ale pláštěnku nemá cenu vytahovat tak jen uklízíme mikinu, která byla uvázaná na baťohu a pokračujeme dál. Je krásně zataženo, takže výhledy nic moc…teda spíš nic než moc, tak si ani neděláme zacházku na Praděd.

Předbíhá nás Petr s borderkou Claissy, která se mě docela zalíbila, tak trvám na tom, aby nám neutekly a vleču paničku za nima.  To není zas až tak složité, panička moc neprotestuje a navíc následuje krásný ( sice po asfaltu ) a mírný kopec dolů, který je jak stvořený na seběhnutí. U Ovčárny se trochu zamotáme, ale odbočku na modrou najdeme a vydáme se po úzké cestičce krásným stoupáním nahoru.  Cesta je to opravdu hezká, alespoň do té chvíle než začne … klesat.  Přeci jen je cesta dost kamenitá a kameny jsou po dešti kluzké, tak panička nějak nemá pochopení pro moji touhu jít vpřed J.  Smůla je, že Petr s Claissy částečně běžej, tak paniččiny kolena docela trpěj ( to se jednoduše pozná podle nadávek…teda panička nenadává na ty kolena, ale na mě J).

Asi v polovině tohoto úžasného klesání do Karlova Petra s Claissy míjíme, a já už pokračuji v alespoň částečně klidnějším tempu. No pravda že toho klesání je už opravdu moc, takže i když pak slezem na širší cestu, udržujeme spíše pomalejší tempo a paničce se ani moc nechce běžet…konečně se dostaneme doObrazek toho pitomýho Karlova, odtama to je už jen jeden menší kopeček a kousek po rovince – a jsme na 1. kontrole na vyhlídce nad Malou Vsí.  Panička se občerství čajem ( kterého jsem si taky chtěl loknout ) a čokoládovou tyčinkou, podepíše přání pro Miloše Slaměníka a vyrážíme dál. Chvilka odpočinku sice vypadá lákavě, ale panička ví svý…už by se potom asi nezvedla.

Další cesta nás vede ke Škaredé jedli ( nebo to byl jiný strom ?! ), odkud už to prý má být kousek ke Skřítkovi…no jde se nám hezky, sice se na paničce už začíná trochu projevovat únava, tudíž běžíme už jen výjimečně, ale stabilní tempo rychlou chůzí si udržujeme – já krásně šlapu a táhnu, tudíž paničce ani nedovolím zpomalit…předbíhá nás Ivan Ulč, kteréhio znovu potkáme až u Skřítka, kde se stavoval na občerstvení. 

Ke Skřítkovi je to docela kus, ale já tempo udržuji a vzhledem k tomu, že je ke mně panička přivázsná, tak ji nic jiného nezbývá. Procházíme kolem známých rašelinišť, v lese je houbařů jak naseto, přitom každou chvilku panička potká jedlou houbu u cesty.

Od Skřítka pokračujeme dál směr Sobotín ( na to hnusný a odporný klesání do Sobotína panička jen tak nezapomene, stejně jako na to ještě odpornější stoupání ze Sobotína…) a v naohou nás hřeje vidina druhé ( a poslední kontroly ). Sobotín je docela dlouhej, konečně docházíme k zámeckému parku, procházíme ho a napojujeme se na jinou barvičku J - asi na zelenou, ale to nemůžu tušit, páč itinerář, který byl po závodě ve velmi rozloženém stavu už není.

Každopádně začíná odporné stoupání ( když na to panička zpětně myslí, tak nejspíš tak hrozné nebylo…ale po 40 km v nohou se na to člověk dívá jinak J), cestička občas je, pbčas není a každopádně děkujeme těm před námi, co nám prošlapali cestičku tím odporným ostružiním a kopřivami.  Po tom nejhorším stoupáku, už na krásné široké cestičce, jen mírně do kopečka, nás dohání Michal s Benjim. Panička se se snahou optimismu v hlase ujišťuje, že ta kontrola už musí být kousek, navzdory protestujícím nohám popobíháme a když k rozcestníku se žlutou vede krásný kopeček, je panička vděčná že mě má…

2. kontrola…konečně…panička s Michalem si nechávají zapsat časy a honem do cíle – už jen 5 km. Sice po asfaltu, ale to nevadí…Michal pořád popobíhá, tak panička chtě nechtě musí taky, ale začíná toho mít právě tak dost. Cesta po asfaltu dolů z kopečka se zdá být nekonečná…asi v polovině nás dohání a předchází Markéta s Maruškou. Držíme se pár metrů za nimi a konečně Rudoltice…slibovaná telefoní budka tam taky je, za ní odbočíme doleva a dle itineráře POSLEDNÍ KILOMETR do mírného kopečka…fuj tak ten byl nejhorší…panička pořád pátrá očima vepředu kde je ta slibovaná odbočka na povinný bivak…po asi kilometru chůze potkáváme auto pořadatelů – a na otázku jak je to daleko slyšíme hrůznou odpověď – ještě asi kilometr…tahle informace paničku úplně dodeptala…už měla chuť se na všechno vysr**, když si naštěstí vzpoměla na zbytek čokolády, co měla v kapse od mikiny…půlka tabulky v ní zmizela hned a alespoň mírně zlepšila náladu – v 17:05 dorážíme společně s Michalem, Markétou a Maruškou na povinný bivak. 54 km kopcema Hrubého Jeseníku jsme zvládli v čase 8 hodin a 38 minut. Což je průměrná rychlost něco přes 6 km/h. V DTW 1 nám to zajistilo průběžné 3. místo ( v celkovém hodnocení pak průběžné 8. místo ). Sedáme si, dostávám nažrat, panička večeří…

Po hodinovém odpočívání v hospodě se panička donutí zvednout a jdeme zabivakovat – resp. Vybalit spacák a urychleně se do něj přemístit protože je zima J. Panička na tři hodinky zalézá do spacáku, chvilkama pospává, chvilkama sleduje nově příchozí a ODPOČÍVÁ.

V devět hodin se vyhrabe a jde si, už docela odpočinutá, užívat výhod společného bivaku. V hospodě hraje kapela, došla už Simča s Ájou…vyměňují se zážitky z trati…no prostě SUPER.

Společný bivak je určitě skvělý nápad – o noc navíc, která se může strávit v úžasné společnosti trekařů. Sice to vstávání druhý den je už horší…

Naštěstí je druhá etapa značně kratší – dneska nás čeká ´jen´ 37 km. A dva odporný kopce. Začátek dnešní etapy je stejný jako konec včerejší ( no co, alespoň se neztratíme hned na začátku J). Dle itineráře máme ze silnice, vedoucí zatím pouze mírně do kopečka, odbočit na modrou a vyrazit rovnou na Hvězdu.  Pořadateli jsme byli ovšem varováni, že cesta je skoro neschůdná ( polom ) a že je mnohem lepší jít mírnější, i když asi o 2 km delší, cestou.

Raději dáme na rady pořadatelů a na Hvězdu vyrážíme delší cestou, a ještě k tomu asfaltkou. Z Hvězdy se vydáváme na Rabštejn, kde má zároveň být první kontrola.  Cestou nás dožene Petr s Claissy, který startoval asi 20 minut po nás a prý si to vzal klidovým tempem přesně podle itineráře…na otázku jestli to vážně bylo tak strašný odpovídá že oprý tam ležel asi jeden strom přes cestu a pár jich bylo popadaných kolem…

Holt risk je zisk a Lence s Loganem, která se to také rozhodla risknout, se to vyplatilo a utekla nám. Společně s Petrem docházíme k Rabštejnu a vydáváme se ke Skřítku, kde má opět být kontrola. Někdy touhle dobou se panička rozhodla rozloučit se svým 3. místem a začala se docela flákat. Petr s Claissy za chvilku zvolili poněkud ostřejší tempo, po pár minutách se před nás předechnal i Michal s Benjim…ale to už paničku nijak nevzrušovalo…přeci jen se začínala projevovat celková únava ( zapříčiněná krom jiného především značným nedostatkem spánku za posledních 14 dnů?? ). Čtvrté místo taky pěkné a i když půjdeme celou druhou etapu volnějším tempem, máme ho docela pojištěné včerejším časem…kdyby nás Lenka předběhla normálně, tak by se nejspíš v paničce zvedlo něco jako bojový duch a udrželi bysme se jejího tempa až do konce…jenže jelikož riskovat se vyplácí a Lenka nás předběhla při cestě dle itineráře, zatímco my jsme si jí prodloužili, panička už v sobe nenašla dost odhodlání se za ní hnát. 

Tak v klidu docházíme ke Skřítku, odkud nás čeká nejhorší část cesty – výstup na hřebeny. Ten se dá popsat čtyřmi slovy : Odpornej, Hnusnej a Nekonečnej Kopec. Celý kopec byl dlouhý asi 6 km, přičemž ta opravdu nejprudší část asi 2 km. Mě už začínaj chytat roupy a sbírám kdejakej klacek-aportek. To panička vezme jako vhodnou příležitost k odpočinku a chvíli se přetahujem o klacky. Asi v polovině toho odporného stoupáku nás dožene Honza s Grini, který paničku ( alespoň psychicky ) dotáhne až nahoru. Fyzicky jí tam dotáhnu já, protože Grini se mi docerla líbí J .

Honza uteče s Markétou a Maruškou, které nás doženou u Ztracených kamenů a my neodoláme náporu borůvek. Po ustavičném uždibování panička na zvlášťObrazek úrodném místě asi na 10 minut zastavuje a pouští se do borůvek…to byla zásadní chyba. Borůvky sice byli dobrý, ale potom to vstávání…

Každopádně na hřebeni je krásně, jsou i hezké výhledy a tak mírným stoupáním, už v mnohem lepší náladě pokračujeme k Jelení studánce. Tam panička vyměňuje hnusnou vodu z tábora, ve které plave už jen pár stébel trávy, dva broučci, množství písku a pár psích chlupů, velmi malý zbytek, porovnávaje s vodou na začátku dnešního dne…

Kocháme se výhledy ( turisté zase vypadají že zajímavější než výhledy jsme my, trekkaři J ). Nad Malým kotlem se loučíme s krásnými hřebeny Hrubého Jeseníku a začíná odporné klesání ( odporné zejména proto, že dle mého názoru se z kopečků úžasně tahá…). U Františkovi myslivny se loučíme i s krásnou úzkou horskou cestičkou a napojujemem se na asfaltku. Po ní se sice klesá příjemněji ( alespoň nemusí mít panička strach při každém kroku o své kotníky ), cestou nás poklusem míjí Miloš Slaměník a diví se, že jdeme pomalu ( nejspíš panička vypadá navenek dost zničeně, ale psychicky na tom tak staršně není ).

Docházíme ke Kamenné chatě – odtud posledních 7 km podél silnice…pořád mírně klesáme, paničku už mírně řečeno začínají srát ty puchýře, cesta je strašně monotónní, tak si krátí cestu zpíváním – nejdříve začne nevim proč s vánočními koledami, obvzlášť se jí zalíbila ´Vánoce, vánoce přicházejí…´ a tak se nejspíš ty cyklisti kolem projíždějící docela pobavili J

Za každou zatáčkou už pevně doufá že se objeví Kouty nad Desnou a s nimi i cíl- chata u Pelikána…pořád nic…koledy už omrzeli tak panička zkouší jiný repertoár. Sláva-před námi se objevili nějací trekaři, mířící do cíle…a chvíli na to také-CÍL. Najednou má panička sil na rozdávání, rozbíháme se a stylem ´ať žije canocross´ dobíháme do cíle ( teda já se chvilku touhle myšlenkou řídík taky, pak mě ale spíš zaujme sousta pachů na zemi…).

Necháváme si zapsat čas, chvilku panička pokecá s Ilčou ( kteří bohužel nedošli-snad příště ) a vyrážíme ke stanu věnovat se zaslouženému odpočinku. Paničku shodí baťoh – písk – a já uslyším aportek. Nedám pokoj, tak zatím co panička sedí ( za což jí jsou velmi vděčné její nohy J ), její ruce se dva dny flákaly tak mi aspoň stíhají házet aportek.

Za chvilku vyndává panička nějaký pamlsky tak nechám aportování a jdu se nažrat…a pak už jen ležíme a ležíme…za chvilku dorazí Simča s Jessí, tak je panička nucena se zvednout. Když už se zvedla tak putuje rovnou do sprchy, ve které ke zděšení všech přítomných teče jen ledová voda…

A pak už nastává typická potreková flákárna ( jak panička občas poznamená – to nejlepší na celém treku ). Sedíme v hospodě, obědo-svačino-večeříme, povídáme si…postupně přichází další a další trekaři a kolem půlnoci je vyhlášení. Paniččiny myšlenkové pochody byli správné, v DTW 1 končíme 4. ( s 2,5 hodinovým náskokem na 5. ), v celkovém hodnocení jsme pak z 90 trekařů 11. Po vyhlášení, které končí kolem půldruhé v noci, ještě chvilku zůstáváme v hospodě…ale únava nakonec přeci jen vítězí a se Simčou se přesouváme do stanu…tak sice ještě minimálně dvě hodiny kecáme ( dokud se odněkud ze stanů neozve, že kecáme moc nahlas J ).

Druhou etapu, 37 km ( pro nás asi 39 ) jsme ušli za 6 hodin a 56 minut, pohodovou průměrnou rychlostí 5,5 km/h. Celkem jsme tedy 91 km ( 93 km ) ušli za 15 hodin a 34 minut.

Stezka vlka byla krásný a povedený trek v krásném prostředí Jeseníků.