Jdi na obsah Jdi na menu
 


Taktické cvičení IZS Královehradeckého kraje, Rybná nad Zdobnicí:

Pominu-li to, že se Žába den předem vyválel v nějakém hnusu a ani po třech umytí šampónem nebylo úplně příjemné trávit čas v jeho společnosti, byl to skvěle strávený (teda spíš noc).

Sraz byl na šestou hodinu večerní u cvičáku v Rychnově nad Kněžnou. Klára u Lidlů pobrala do auta co se dalo (mě a žábu v Pardubkách, Zuzku s Csokim v Hradci), já od všech vysomrovala rolničky (jelikož naší jsem na středečním cvičení ztratila) a vyrazili jsme. Ještě v autě Zuzce poměrně ztuhnul úsměv, když se její post hosta (ke škodolibé radosti ostatních)   změnil na post navigátora :-P. Mě úsměv na tváři vydržel jen do doby, než jsme vylezly z auta a dozvěděly se rozdělení týmů – zbytek mé jistoty se rozplynul v momentě, kdy byla Klára-navigátor přidělena jakémusi policajtovi a mě byl jako navigátor přidělen jiný policajt (který se později představil jako Milan). Měla jsem sto chutí Kláru zaškrtit za to, do čeho nás to zase navrtala (nebojte, Klára přežila, což značí zdárný průběh celé akce :-P). Následoval přesun auty do Rybné nad Zdobnicí, kde byl základní tábor. Klára se Zuzkou si na moji vynervovanou osobu neodpustili poznámky ´že už bylo na čase přestřihnout pupeční šňůru´-tss to jsou teda kamarádky…utichly jenom na chvilku – to když jsem jim ucpala ústa sušenkou.

Na místě jsme se při nástupu dozvěděly bližší informace o vzniklé situaci – kvůli povodním byl evakuován dětský tábor ve Slatině nad Zdobnicí a v průběhu evakuace se (myslím) 12 osob ztratilo. Vzhledem k zaměření cvičení na povodně se ukázala jako ideální volba bot  pohorky se sandálovou úpravou, které vlastním jak já, tak Zuzka…voda co natekla dovnitř měla kudy odtékat zase ven…:-D. A pak (jelikož to mělo být noční cvičení) se čekalo na tmu.  Za šera jsme dostali mapky, bylo nám vysvětleno jaký prostor máme prohledat a téměř za tmy jsme vyrazili. Samotné hledání probíhalo podél řeky Zdobnice v Čertově dole.  ´Normální´ les prohledávala rojnice se 2 policejními psy, místa, kde se vrstevnice na mapě vyskytovaly podezřele blízko u sebe, zbyla na KPT (kynologické pátrací týmy = pes, psovod, navigátor).

Bohužel GPSka zůstala s Klárou a tak nastal první problém – najít prostor, který máme prohledávat. Cesty vyznačené na mapě a částečně náš prostor ohraničující se tam vůbec nevyskytovaly. Naštěstí tým se sousedním prostorem GPSku měl, takže jsme měli alespoň jednu hranici prostoru. Náš terén měl velikost cca 300 x 100 m (delší hranice podél řeky, kratší nahoru do kopce), v dost prudké stráni, místy šutrovitý, místy plný ostružiní. Jednu hranici tvořila řeka, druhou zlom v kopci (to prudké je naše, to mírné je rojnice), třetí jsme měli určenou díky sousednímu týmu s GPS a čtvrtou jsme částečně podle odkrokování a částečně podle mapy odhadli. Povětrností podmínky byly nulové, bublinky sice na stráni padaly dolů, ale to bylo spíše vlivem gravitace než čehokoliv jiného. Běhat pásy nahoru a dolů je blbost i v normálním kopci a v téhle stráni to už vůbec nepřipadalo v úvahu. Vylézat krpál nahoru a začít pásování od shora se mi vzhledem k nulovým povětrnostním podmínkám zdálo taky zbytečné a tak jsme začali pásovat ze spodu, kde jsme se nacházeli.

První pás jsme udělali přímo podél řeky, na konci, kde se cesta k řece dost přibližovala, jsme šli kousek i po ní. Druhý pás jsme vylezli nějakých 30 kroků nahoru od cesty (40 od řeky) a snažili se vzdálenost jakž takž udržet. To bez GPSky šlo dost těžko, do toho žábě přestala svítit čelovka (asi s ní bouchnul někde o kámen), dost námahy stálo pouhé sledování kam šlapat, aby člověk neskončil s vyvrtnutým kotníkem nebo nesjel ze svahu dolů. O nějakém trvalém sledování psa nemohla být ani řeč. Tjabák se naštěstí činil sám. Nějak pozapomněl, že poslední hledání (před dvěma dny) trvalo dvě hodiny a bylo bez nálezu, na jeho nadšení a chuti do práce mu to vůbec neubralo. V momentě, kdy jsme se začali škrábat svahem, začal trpět představou, že náš postup je moc pomalý, a tak se (na můj vkus až moc) i docela vzdaloval. Když se dostal dál, tak jsem si ho kvůli jistotě pokrytí terénu volala zpátky.

V momentě, kdy jsem začala řešit zapeklitou situaci se skalkou před mnou (přejít, nebo se na to vykašlat a obejít?), to Tjabák dořešil za mě – začal štěkat asi nějakých 40 m nad námi ve svahu. Milan ho viděl, říkal že bylo vidět jak si to krásně natáhnul, že bylo jasný že už tam něco má…hmm já zrovna koukala pod nohy, tak jsem viděla kulový.  Nastal nadlidský výkon dostat se co nejrychleji nahoru za psem. To se časem taky podařilo a následovalo překvapení – nalezli jsme rovnou dvě osoby sedící spolu. Zbytkem dechu Tjabáka chválím, vytahuju z baťohu makrelu, kterou dostává a zbytek obstarává Milan. Hlásí nalezení osob, dostáváme instrukce je dovést dolů na cestu (jednoduše řečeno, hůře provedeno…) a tam čekáme. Jsem vcelku ráda, že nemusíme doprohledávat zbytek prostoru a určovat že tam nikdo není, přeci jen není nad to ukončit delší práci pěkným nálezem. Naštěstí Tjabák ty osoby našel, ale bez GPS je člověk opravdu v lese. Nevím kde jsem byla, kde jsem nebyla, jestli nám tam zůstali nějaká nevykrytá místa…

Cvičení ještě nekončí. V modelové situaci stoupla voda, takže se není možné dostat do tábora. Musíme tedy jít přes provazovou lávku, která je ale tak kluzká a houpavá, že pro psy volíme raději cestu přes řeku. Chvilku po půlnoci s dostáváme zpátky do tábora – převážejí nás tam hasiči na raftu.

Inu stálo to za to. Máme oba spousty nových zkušeností, které se nám třebas někdy budou hodit. Nezbývá než poděkovat panu Vladimíru Makešovi za pozvání na cvičení a Kláře za přesvědčení, že tam máme s žábou jet.