Jdi na obsah Jdi na menu
 


Dogtrekking Vlčou stopou 2010

Z Přelouče samozřejmě vyrážíme s baťohem narvaným k prasknutí, ale přesto nám prozatím chybí minimálně půlka povinné výbavy…nu což, cestou času dost.  Člověk by neřek, kolik věcí se dá sehnat za půl hodiny na pardubickém nádraží ;-). Bohužel k těm věcem nepatří slovenské mapy, docela podstatná věc, tak raději zkouším Romana, jestli je nemůže někde sehnat – naštěstí mohl J. Teď už je před námi jen pěkná cesta vláčkem do Žiliny, tam přestup na jiný vláček do Banské Bystrice, tam na další do Brezna a v Brezně přestup na bus do Sihly…a jsme na místě chvilku před 8 večerní (z Přelouče nám to jelo v 8.50 :-P). Až na to odporné vedro vládnoucí celou cestu (a celý víkend) se jelo poměrně příjemně, Tjabák celý den ve vlaku zvládl na jedničku (a já byla vcelku ráda že jsem si to s ním před Srbskem vyzkoušela).

V Brezně na autobusové zastávce se rozhodnu nakrmit žábu-jaké to překvapení, když maso, které vyndávám z baťohu zůstalo i přes celodenní tropické teploty stále zmrzlé (poslední porci masa sežral žába v pátek před půlnocí a ještě nesmrdělo, což mě vzhledem k tomu, že teploty pod 30° neslezly, příjemně překvapilo – stačilo ho zabalit do izotermické fólie…konečně vím, proč v té povinné výbavě je :-P). Dnešní porci nechám chvilku na sluníčku roztát a mezitím společně koušeme jablko. Jenže liduprázdná zastávka se změnila v zastávku liduplnou – nevim proč se na nás všichni tak blbě dívali, když dostal žába půlku kuřete…

Na místě nás čeká další překvapení v podobě hojné účast…na longu celých 9 statečných – inu kdo nedojel, prohloupil.

kolem 9 sluníčko už odporně pálí a my vyrážíme na trať, dle itineráře dlouhou 96 km (ha ha ha :-P). Hned na prvním neznačeném úseku mírně kufrujeme…avšak kdybych věděla, co nás čeká, tak toto příjemné obejití vesnice z jiné strany ani kufrováním nenazývám. V Lomu nad Riamavicou si fotím první kontrolu a vyrážíme do hor. Za chvilku potkáváme Lenku s Leem, že prý tu není značka. Značku společně nacházíme…ale kdovíjakou. Až doteď jsem si myslela, že když jdu po cestě, na které jsou namalované turistické značky (a ještě k tomu správné barvy), že nekufruju. Chyba.  To možná platí v Čechách, ale na Slovensku…milá modrá nás dovedla do nějaké osady někde úplně v řiti, kterou podle mapy vůbec vést neměla. Ještě že nás napadla spásná myšlenka zeptat se domorodců a nepokračovali jsme slepě po barvičce…milý pán když slyšel kam potřebujem nás poslal úplně zpátky a poradil nám, ať se držíme elektrického vedení. Zapomněl ovšem říct jak dlouho a tak jsme se ho drželi a drželi…až jsme si říkali jestli nejsme blbci, že ten chlap třebas vůbec nevěděl která bije a poslal nás někam do pryč…no zlatej pán, vedení sice bylo dlouhé, ale časem nás opravdu dostalo na tu správnou značku. A když jsme za pár hodin vylezli na nějakou horu kde byl (od Lomu n.R.) první rozcestník, docela se nám oddychlo že jdem opravdu správně. V rámci šťastného hovoru nad nalezením správné cesty se nám v lesíčku s popadanými stromy značka ztratila, ale to se vyřešilo hned s pomocí mapy – ani jsme se nevraceli, jen jsme slezli svah mimo cestu (k žábovýmu nadšení) a na značku narazili (k nadšení zbytku skupiny).

Chvíli po poledni dolézáme k první (a kromě Lomu n. R., který byl asi 2 km před cílem) i k poslední vesnici na trati. Hned využíváme hospody a dáváme si…mno byl trochu problém si cokoliv dát – a kofolu máte? Nie, neprivezli…nakonec jsme z nich vypáčili moc dobrou zeleninovou polívku. Já mám trochu problém zaplatit svou 50eurovou bankovkou…inu co mi na nádraží směnili, to mám…

Následuje kousek po asfaltu za toho nejtropičtějšího vedra ze všech tropických veder :-P. Tjabák pro jistotu dostává všechny 4 botičky, protože asfalt je opravdu dost rozpálený a každou chvíli se snažíme psiska chladit ve vodě. Hurá konečně se napojujem na žlutou, končí asfalt a následuje stoupání do Císarského sedla. Radost z konce asfaltu nás po pár set metrech přejde…tohle je vážně horor. Člověk si připadá jak v sauně a škrábe se do odporného, prudkého a nekonečného kopce…Tjabák samozřejmě nepomáhá, jsem ráda že v týhle výhni vůbec šlape. Já dělám čurpauzu a Lenka mizí rychlostí unaveného šneka k rozcestníku, kde na nás čeká. Já se pomalu sunu za ní, v každém stínu děláme pauzu, v jednom společně s žábou svačíme okurku…a po hrozně dlouhé době jsme konečně nahoře. Fotíme si rozcestník (2. kontrola), napijeme se a pokračujem dál. Najednou jako by se na hřebeni ochladilo, začínají pěkné výhledy a hned se pěkně šlape...možná až moc pěkně, ptže samým nadšením se držíme cesty a nehlídáme mapu…a je to v řiti. Slejzáme dolů, když zjistíme, že je to nejspíš špatným směrem. Na dohled jsou baráčky, tak jdeme k nim. Stejně potřebujeme doplnit vodu…lidé tam jsou moc příjemní, poradí nám kudy dál (a nejdete vy náhodou za tím pánem s vlkem co tu dopoledne šel? …evidentně nejsme první kdo se tu ptá na cestu :-P), dají nám vodu a přidají pár moudrých rad (a dávejte pozor na medvědy…to snad spíš až v noci, ne?...ááále včera jsem takhle vylez a dva tu byli na zahradě…jako přes den jo?...jo přes den…).

K mému zděšení cesta, kterou nám poradili, vede přímo středem stáda krav…mno po Survive s nimi nemám moc dobré zkušenosti a pokouším se to radši obejít po druhé straně ohradníku…to bohužel nejde a má to za následek to, že se s Lenkou navzájem ztrácíme…což ovšem není tak úplně dobrý nápad a naštěstí se brzy opět nalézáme…a mě nezbývá nic jiného než se zarytě dívat jinam a mezi těmi hodnými krávami s rohy projít. Po odporně rozbahněné cestě scházíme dolů…a tam nás čeká překvapení v podobě Jany s Uzi a Honzy s Wendy a GPS J. Na tomhle úseku bloudli všichni…

Vydáváme se po barvičce (která se už objevila) společně. Barvička se ale záhy ztratí a milá GPSka nás upozorní, že jdem blbě. Za žábovýho nadšení to střiháme do lesa prudkým svahem dolů. Cesta nahoru už tak růžová není, je ´mírně´ zarostlá a nachází se tam ´trochu´ popadaných stromů, což z ní ale pro nás nedělá neproniknutelnou houštinu a tak se pod vedením GPSky snažíme prodrat kupředu. Nakonec přeci jen narážíme na cestu…sakra…je ale nějak povědomá…ano, je to ona známá rozbahněná cesta vedoucí od krav.

Z ní odbočuje značka do nějakého výběhu, což ale nemůže nikdo tušit, jelikož tam nakreslená nikde není…po vykoupání bot v kravských lejnech a močůvce konečně nacházíme rozcestník. Je celý rozstřílený…no není divu, já mít po ruce nějakou zbraň…

Vyšplháme na kopec a dáváme pauzu…prý krásné výhledy…no nejsem zrovna ve stavu, kdy bych je dokázala ocenit. Další cesta už probíhá hladce, začne se mírně ochlazovat, psiska šlapou, až na jednu příjemnou SMS od kamaráda se jde pěkně (Obcas piskaj na pistalke!!! Videl som medveda…). Postupem času začíná Lenka zjišťovat, že už nemá (krom psích granulí) nic k jídlu – což se jeví jako problém, jelikož průchod vesnicí je plánován za nějakých 60 km…naštěstí potkáváme horskou chatu plnou pražských gympláků na výletě a tak do igelitové tašky vysomrujem vařené brambory se zelím…Jana s Honzou si je nechají rovnou neservírovat do psích misek a konzumují je na místě.

Mezitím se setmí a vyrážíme dál. Kolem 11 večerní docházíme na sedlo Tlustý Javor (kontrola, 36!!!km), kde se rozhodnem zabivakovat. Budíky nastavíme na brzké ranní hodiny, abychom využili příjemného chládku než opět nastane tropická výheň. hromadně vyrážíme o půl páté po Rudé magistrále, s Lenkou se nám po ránu jde dobře, tak Janu s Honzou necháváme za námi, ale v podstatě se s nimi až po chatu pod Hrbom co chvíli potkáváme. se po hřebenech jde krásně, dělám většinu fotek (které vlastním z tohoto treku) a cesta mokrou trávou poměrně rychle ubíhá. Vylézáme na Zákluky, odbočku do lesa na první pokus netrefíme a po včerejších zkušenostech se začínáme právem děsit. Stačí však malá konzultace s mapou a značka se záhy objeví. V jedněch místech cesta zrádně uhýbá do houštin, kde cestu vidí asi jen žába (nebo nevim kudy nás protáhnul, ale značka tam nakonec byla).

Až k tajchu Hronček je cesta moc pěkná, tady ale začíná asfalt. Asfalt se střídá s šotolinou, ale odporné teplo zůstává. Jídlo už začíná docházet i mě a naše jediné naděje se upírají na chatu pod Hrbom, pouhé tři hodiny cesty…fuj děs běs…další úsek na umření, hodně asfaltu, málo stínu…v 11 se s vypětím všech sil vyšplháme do sedla pod Hrbom, kde je naštěstí otevřená i chata. Ihned se s Lenkou shodujem, že dřív než za 2 hodiny odsud vycházet nebudeme, nebo uvaříme psy i sebe. Žábě jsem slibovala polívku (bohužel tady nevaří, nejsou přeci žádná restaurace…), tak si aspoň kupuju párky, nějaké kofoly a téměř je vykupuju ze sušenek a všeho sladkého. Na dvě hoďky s sebou fláknem do stínu a odpočíváme, psiska spí jak zabití.

Zvedat se nám nechce, ale před námi cesta dlouhá…v jednu se zvedáme a vyrážíme na Hrb. Ač je vedro a Tjabák toho už má plný kecky, takhle cesta se mu evidentně líbí a rve nahoru jak šílený – je to samý spadlej strom, samý kámen a spoustu skalek na přelézání…z Hrbu na Vepor je to taky vcelku příjemná cesta (únava nás zmáhá, už nikoho ani nenapadne pískat kvůli medvědům…). Je fajn mít psy, kteří jsou krapet nižší a cestu vidí, my máme v očích pořád jen nějaké větvičky listnatých stromů…

Po nekonečně dlouhé době se dostáváme do sedla Jasanová, kde se konečně odpojujeme z tý po*** rudý magistrály. Dáváme si tu pauzičku, příjemně konverzujem, žabák dostane k jídlu moji sušenku a pak usne spánkem spravedlivých…když najednou začne do lesa jen tak vrčet a štěkat…nu což, seděli jsme už dost dlouho, je na čase se zvednout :-D…mno bylo to provedeno nevídanou rychlostí.

Následuje další poměrně nepříjemný úsek po asfaltu až ke kontrole do Kyslinek. Ač čas už dosti pokročil, sluníčko pořád nepříjemně pere. V Kyslinkách na chvilku stavíme, žába somruje trochu granulí od Lenky…ale čas nás začíná tlačit, tak ač neradi, musíme se brzy zvednout.

Cesta je mírně do kopce, zase po tom odpornym asfaltu a žábě se poprvé za cestu nechce jít dopředu. Mám sto chutí se na to vykašlat a zavolat si odvoz, ale rozhodnu se dát tomu ještě jednu šanci…dojdeme na žlutou, kde se cesta odpojuje z asfaltky. Jestli se žábě nebude chtít, tak na to kašlem…hmm bohužel…jakmile jsme slezli z asfaltu, Tjabo shodil znuzený obličej a vyrazil nahoru. I přes jedno mírné kufrování mě až na hřebeny do kopce vytáhnul. Pokračujeme až na Polanu a tu nám začíná dosti docházet v jaké jsme časové tísni…resp. to, že nás tma zastihne v těch nejméně vhodných místech plných medvědů. Vracet se teď dolů nemá cenu, spát tu rozhodně nebudeme, takže nezbývá než přidat do kroku. Na Kopcích se odpojujem od červený a sházíme na modrou…Lom n. R., něco přes 3 h…zděšeným úprkem se vrháme vpřed, začíná se stmívat, píšťalky si téměř neodpočinou. Párkrát se psům něco nelíbí v křoví, o to větší hluk spustíme…žába je tím naším pískáním a křičením na všechny strany (Medvěde, kde jsi?) nabuzený (až moc), ještě k tomu se ochladilo, takže rve jak šílenej…no to mě nevadí, aspoň rychle postupujem dál.

Uprostřed modré cesty se stane nemilá věc…moje už tak nemocná (a náplastí slepovaná) bota se utopí v bahně. Ale důkladně. Nohu vyndám bez boty a nad ní se začne bláto podezřele rychle uzavírat. Lenka z toho má srandu, já už méně, protože skončit tu bez boty, tak mám asi docela problém. Nakonec zasviněná od hlavy až k patě se mi podaří botu plnou hnusného bahna zachránit. Jenže jak je navlhlá a zasviněná, tak na ní odmítá držet náplast, takže zbytek cesty jdu se ´žralokem´.

Dle rozcestníků něco přes podle nás necelé 2 J. Takovou radost z asfaltové silnice jsem snad ještě neměla…

Docházíme do Lomu, fotíme tmu jakožto poslední kontrolu a hurá na Sihlu. V dáli se blýská, nu což nevadí, hlavně že už jsme na silnici, tak pokračujem v klidu…najednou se začne zvedat vítr a tváří se to na pěknou bouřku. Moc se nám nechce na poslední chvíli zmoknout a tak přidáváme do kroku…ze silnice na louku, dolů po sjezdovce…a hurá, cíl..stihli jsme to, nezmokli jsme…je pár minut před půlnocí.