Kam půjdem, jsme nevěděli, protože ač se nám doma pod mapami prohýbají poličky, Přeloučsko na žádné není. V lese jsme narazili na turistickou značku vedoucí do Kladrub, tak jsme se po ní vydali. Lesem se šlo docela příjemně, stromy chránili před stále dotěrnějším sluníčkem, které pořád sílilo.
V Kladrubech jsem dostal svoji ´protisluníčkovou dečku´, a nastala otázka, kam dál. Zpátky stejnou cestou se nám nechtělo a značka jaksi končila…tak jsme se prošli kolem hřebčínů, pokoukali na koníčky a po silnici došli do Řečan. Tam jsme se celou věčnost osvěžoval v Labi, zatímco panička přemýšlela kam teď-a napadlo jí to-půjdeme podél Labe zpátky do Pelouče, aspoň se budu moct cestou koupat a nebude hrozit že se přehřeju. Ze začátku byla cestička hezká, já byl každou chvíli ve vodě…
Jenže po pár kilometrech jsme došli do nějaké vesnice, kde cesta končila. Kousek jsme ještě pokračovali, z jedné strany Labe z druhé pole, dokud se neobjevil plot. No co, mezitím se část pole změnila ve strniště, tak ten plot obejdem…jenže za strništěm opět pokračovalo slunečnicové pole, a konec plotu pořád v nedohlednu. Po chvilce prodírání se slunečnicemi, které měli zrovna tu správnou velikost, že po chvíli musela panička v obličeji vypadat jak když má žloutenku, a mě se moc líbili, a částečně jsme si je spletl se slalomem – smůla byla v tom, že jelikož jsem byl připlý na postroji, panička musela kličkovat za mnou J, jsme konečně došli na konec pole.
To co jsme viděli, paničku moc nepotěšilo-z jedné strany Labe, z druhé nějaký potok zarostlý dvoumetrovými kopřivami a z třetí a čtvrté slunečnice…volba ke značné nelibosti paniččiných nohou ( v tomhle vedru se přeci nic jiného než kraťasy nosit nedá ) padla na potok. Kdyby bylo přes ten potok vidět, tak tam určitě nepolezem…další hnusný slunečnicový pole. Kam se člověk podíval, všude ty ohavný žlutý kytky ( no, při troše štěstí se dali ještě spatřit kopřivy ). Následovalo další hodinu a půl dlouhé proplétání tím odporným polem…teda mě se to docela líbilo, bylo tam plno zajíčků…jen panička trochu nadávala J.
Byla docela úleva po 1,5 dlouhém čumění do kytek vylézt na místo, kde už to z našich procházek dobře známe…
Tak naštěstí těch 7 km, kam s paničkou chodíme na procházky, byla už zase krásná cesta. Aspoň něco…ale ty nohy popálené od kopřiv, rmena sedřená od slunečnicových stonků a nažloutlý obličej za tu procházku stál. Jen pár poučení 1/ bez mapy nikam nelez 2/ ani v největší nouzi se nepokoušej projít slunečnicové pole…
Celkově jsme ušli jenom něco kolem 20 km, a po návratu jsme byli vděční za náš úžasný panelák, kde bylo ´´jen´´ kolem 30 stupňů…