Výlet z Brandýsa do Brandýsa
aneb jak může necelých 30 km zabrat celý den...
Čas vánočních prázdnin se dá využít různě. Ti zodpovědnější se učí na maturitu, ti normální odpočívají...ale jelikož do skupiny zodpovědných ani do skupiny normálních už delší dobu nepatřim, snažim se o prázdninách dělat cokoliv kromě dvou výše zmíněných činností (ke kterým nemá Tjabák vůbec pochopení). Naštěstí se najdou lidi podobného názoru a tak jsme vyrazili s Bárou a Bafinkou na další výlet.
Trasu jsem tentokrát vymýšlela já - z Brandýsa do Ústí a jinudy zpět do Brandýsa - trasa splňovala všechny základní požadavky - Brandýs je blízko, na cestě minimum asfaltu a pěkná příroda.
Mírný komplikace nastaly hned na nádraží, kdy jsem se minutu před odjezdem vlaku pokoušela koupit lístek do Brandýsa a paní u pokladny vyslovila vcelku logickou otázku jestli nad Labem nebo nad Orlicí. Tím mě v tu chvíli tak dostala, že jsem si připadala jako úplný debil, když nevim kam jedu :-). Pod tlakem hlášení že vlak už přijíždí na první kolej a vlivem velmi složitých myšlenkových pochodů jsem si nakonec koupila správný lístek do Brandýsa nad Orlicí :-). V Pardubicích se zase vyznamenala Bára, když na nás čekala na nádraží do poslední chvilky, než jí došlo že ve vlaku sedíme už z Přelouče :-).
Z Brandýsa jsme vyrazili po modré značce a cesta ubíhala vcelku rychle s psiskama na postrojích (potom co kolem nás dvakrát projelo auto s myslivci a flintami položenými na zadním sedadle ani jedna z nás neměla odvahu nechat psa puštěnýho, protože 100% odvolání od zvěře prostě nemáme).
První zastávkou se stali koně (věc to nevídaná pro nás z velkoměsta).
Hlavně Tjabák je na ty velký obludy vždycky zvědavý (oni na něj většinou taky) a s velkou oblibou (a mírným respektem) se s nima očmuchává a na pozdrav je oblízne.
Dalším velmi zajímavých místem byl Kámen Liechtensteinů.
Teda kdo by čekal nějaký zázrak tak asi bude zklamán, prostě kámen s nějakým latinským nápisem, kterému jsem stejně nerozuměla (navzdory velké snaze našeho latináře nás za půl roku něco naučit).
Ale k Bářiným fotografickým snahám se hodil výborně. Bafča se vyškrábala nahoru, po Tjabounovi jsem chtěla aby se o něj opřel předníma packama a kouskem hlavy vykukoval, protože se mi kámen zdál dost úzký, aby se na něm po vyskočení Tjabák udržel. Jenže nejspíš se nechtěl před Bafčou zahanbit a jakmile jsem se otočila, už seděl nahoře.
Čímž mi vysvitly nečekané naděje, že i můj oblíbený cvik z videií Silvie Trkman, na který jsem si až dosud myslela že Tjabák prostě nemá fyzické předpoklady, možná nebude až tak nereálný.
Když už jsme stáli, tak jsme využili dalších přírodních zvrhlostí, abysme psy trochu nakrmily pamlskama :-).
Následně vedla odbočka z modré značky asi 500 m do kopce. Nějak jsme si s Bárou vsugerovaly, že tam bude vyhlídka a že se teda na ni podíváme. Po odpornym stoupání jsme došli...k rozcestníku se žlutou :-). Tak jsme se aspoň nasvačili a vydali se dolů zpátky na modrou. Až později jsme zjistili, že jsme po tý žlutý vlastně chtěli jít :-). Tak to dopadá když ani jedna nevytiskne mapu a zoufalý pokus o záchranu (Bára mobilem vyfotila turistickou mapu u nádraží ) zklamal, protože zrovna tenhle úsek se do fotky nevešel :-P.
Aby toho nebylo málo, tak se nám naše drahá modrá po chvíli ztratila. Před námi sráz a za srázem Ústí nad Orlicí, kam jsme se chtěli dostat. Po marných snahách objevit značku (kdy se nám podařilo objevit jen širší rouru pod cestou, ze který jsem Tjabákovi párkrát udělala tunel) jsme se rozhodli pro ten sráz, který tu byl trochu mírnější. No, Tjabák si aspoň procvičil povel ´za paty´...
Skončili jsme někde na pokraji Ústí u někoho na zahradě. Takže úspěch, protože dost vesnický vzhled kraje města nás vyděsil a dokud jsme nepotkali autobusovou zastávku s nápisem Ústí nad Orlicí - pošta, tak jsme netušily, v jaké díře se to vlastně nacházíme.
Přesně podle plánu jsme teda přešli na červenou značku. Když jsme po ní šli minule, podařilo se nám minout odbočku na louku. Já bych jí přešla i podruhý, ale naštěstí tu byla Bára.
Po chvilce chůze jsme objevili další úžasnou věc - přes půl louky bylo naskládaných spousty balíků (asi se senem).
Toho se prostě nedalo nevyužít, tak jsme se docela dlouho bavili běháním psů po balíkách, které byli dost kluzké, různě velké a pokaždé jinak daleko od sebe. U psů to sklidilo docela ohlas a já jsem si nakonec Báru doprostřed schovala (tímto jí děkuji jako obětavému figurantovi).
Za chvíli jsme se napojili zpátky na modrou a cesta probíhala v poklidu až do blízkosti Brandýsa, kde ležela uprostřed louky obrovská železná trubka (asi nějaký umělecký dílo?), která se asi nejvíc líbila psům.
Chvíli na to jsme došli k pomníku Jana Amose Komenského,
který krom toho že byl docela hezký měl i úžasný vysoký schody. Jelikož nám ještě zbývali pamlsky, tak si před fotkou psiska nahoru vycouvali. Sice u prvního schodu se Tjabák tvářil jako že nechápe co po něm chci (tím víc mě štvalo že jsem s sebou neměla klikr), ale za chvilku mu to došlo, tak nahoru šplhal jak profík za nechápavých pohledů kolemjdoucích matek venčících děti i s kočárky.
Na závěr jsme si udělali jednu odbíhačku a jedno poslání do směru a šli jsme na nádraží. Tam jsme dlouhou dobu pročítali jízdní řád a vyškrtávali potnenciální vlaky (jede v pracovní dny, nejede den po svátku, mezi 26.12.-31.12. nejede, ...) až jsme zjistily, že první vlak nám jede za hodinu a půl.
Čekat se nám nechtělo, tak jsme se vydali na hrad, který byl kousek za městem.
Teda spíš na zbytky hradu, který kdysi stával za městem.
Cesta zpátky proběhla normálně (všichni jsme spali), snad jen na to, že v tom raním zmatku jsem si místo zpáteční koupila jen jednosměrnou jízdenku, čehož si jako první všimnul až průvodčí ve vlaku, ale patří mu velký dík že mi lístek ve vlaku prodal bez přirážky.
Za fotky děkujem Báře Ulrychový.
Více fotek na www.eba.rajce.net.